Lékárna Panax

     Jako afrodisiaka jsou označovány veškeré prostředky, jež zvyšují a povzbuzují pohlavní pud. Jejich název má původ ve jménu řecké bohyně krásy a lásky Afrodity, nejkrásnější ze všech bohyň. Naproti tomu u starých Římanů představovala ideál ženské krásy spanilá Venuše. Mužskou část v mytologii zastupovali Eros a Priapos. Posledně jmenovaný býval často na různých plastikách, skulpturách a reliéfech znázorňován s nápadně ztopořeným údem, který byl považován za symbol plodivé síly.
     Přípravky na povzbuzení sexuální touhy a vášně plnily dvě základní funkce – měly udržet lidský rod a prodloužit svěžest života. Velký důraz se přitom kladl na pevné zdraví každého jedince, neboť jenom tak mohla být u něho zajištěna správná pohlavní aktivita. Z toho je patrné, jak s touhou po životě úzce souvisela i sexuální oblast.
     Dávní Egypťané věřili, že ztracenou mužskou sílu jim navrátí požité maso z ocasu a výkalů mladých krokodýlů, dále muší křídla, sušená těla vážek, vrabčí vejce, kozlí varlata.
     Půvabné Egypťanky si zase natíraly svá těla rozmanitými vonnými oleji a balzámy. Vůně těchto krášlících prostředků měla působit na erotické a sexuální dráždění mužů. Kromě toho si egyptské ženy nechávaly odstraňovat chlopky na ohanbí, což usnadňovalo, aby mužský úd lépe a rychleji pronikl do jejich pochvy. Zvýšenou žádostivost po tělesném styku u nich vzbuzovaly silně parfémované lázně.
     Známý lékař Aelius, působící v Alexandrii přibližně kolem roku 200 n.l., doporučoval „pro zvýšení milostných rozkoší požívání ještěrčího masa“. Četné egyptské receptury mimo jiné obsahovaly směsi připravené z kubeb (plodů pepřovníku kubébového), hřebíčku, mleté skořice, konopí, zázvoru, kardamonu, bílého pepře, kadidla a koriandru, to vše smíchané stejným dílem a pak zahuštěné trojnásobným množstvím ještěrčího masa a medu.
     Jiný návod naopak tvrdil, že se má do kaše místo čerstvého ještěrčího masa přimíchat prášek z rozemleté usušené ještěrky. Aby byl účinek ještě zřetelnější a silnější, doporučovalo se „tříti ochablý úd čerstvě zabitou ještěrkou“.
     K vyhlášeným prostředkům k opětovnému získání potence náležela ambra. Tento patologický výměšek vzniká hlavně ve střevech vorvaně tuponosého (Physeter macrocephalus) z čeledi vorvaňovitých (Physeteridae). Zmíněný produkt mívá bílou, šedou, tmavošedou až černou barvu. Za nejkvalitnější patřily první dva uvedené druhy, neboť nezapáchají po výkalech.
     O původu ambry kolovaly v minulosti značně zkreslené představy, které přetrvávaly až do poměrně nedávné doby. Ještě v 16. století Daniel Adam z Veleslavína o ní píše toto: „Je to houba na dně mořském; jedna ryba, Velus zvaná, ji dychtivě požírá a hned zajde. Rybáři ji najdou, rozpářou a ambru vyjímají. Podle jiných zpráv plove prý v potocích dalekých krajů, jako zem židovská, bitumen zvaná“.
     Účinky ambry byly kdysi velmi ceněny, což dokládá následující dobový text: „Ambra jest dobrá proti mdlobám; pije se k tomu účelu s dřevem aloovým a s kůstkou, která se nachází v srdci starého jelena, nebo se používají pilulky udělané z této směsi. Velice dobře prospívá lidem sešlým věkem a studeným. Vložená do vína rychle opojuje“.
     Ambru předepisovali dřívější lékaři především ve formě aromatické masti, jež působila místně. Podle osvědčených rad se mast vtírala do ztopořeného údu, aby podpořila a prodloužila erekci.
     V klasické řecké medicíně sloužila jako spolehlivá afrodisiaka kardamom, zázvor, skořice, cibule, smíchané s ostatními rostlinnými látkami. Velkou oblibu si též získaly různé vybrané rybí orgány, zejména játra a jikry.
     Řecký spisovatel Athénaios (2. stol. n.l.) uvádí ve svém díle „Deipnosofistai“ (Hodující mudrci) různé druhy speciálně připravených pokrmů, které vzbuzovaly silný pohlavní pud. Z početné řady jídel uvádí tresku obecnou, tresku skvrnitou, sépii, ústřice a mušle.
     Na hojné požívání afrodisiak se odvolávají ve svých dílech mnohé význačné osobnosti jako například řecký historik Diodóros Sicilský, básník Nonnos, filozof Platón, učený Prokopls. Plinius ve svém spise „Naturalis historia“ dokonce varuje před užíváním tzv. filtra (řec. nápoje lásky): „Vzpomínám si, že velmi slavný konzul Lucullus zemřel po požití nápoje lásky“.
     Z literárních prací těchto autorů vyplývá, že afrodisiaka sloužila výhradně mužům. Pro ženy prakticky nebyly určeny žádné zvláštní léky a způsoby léčení k zachování svěžesti pohlavního pudu. Erotické prostředky u nich nahrazovala obzvláště kosmetika. Oblíbené byly rozličné voňavé esence, oleje, masti a přísady do koupelí, jež činily jejich pleť pružnou a hebkou. V helénistickém období se neužívaly ani žádné dráždivé prostředky pro prodloužení rozkoše, nebo snad neměly jméno, a proto jejich původ zůstal neznámý.
     Za dob starého Říma provozovali v městské čtvrti Suburana, ležící v údolí mezi dvěma kopci Esquilinem a Viminalem, potulní obchodníci čilý trh s rozličnými amulety, elixíry, tinkturami, mazáními a jinými přípravky, které přechodně zvyšovaly potenci při souloži.
     Podle římského básníka Iuvenalia existovaly pro ženy zvláštní léky a zázračné nápoje ke zvýšení smyslnosti. Mnohem častěji však umožňovaly manželkám, aby se rychle a snadno zbavily svých nepohodlných životních druhů. Z bohaté palety těchto „léků“ měl značný úspěch tzv. „thesalský nápoj lásky“, o němž píše Iuvenalius ve svých „Satirách“: „Magická slova lze dodat a thesalské nápoje koupit, sílu, jež propůjčí ženě, by manželu pomátla mysl…“
     Římský císař Flavius Iulianus (vládl v letech 361-363), nazývaný „Apostata“ (Odpadlík),  se rozepisuje v jednom z dopisů o nápoji lásky a zmiňuje se také o kořenu mandragory jako o „vhodném prostředku ke zvýšení potence“.
     Velmi rozšířené byly též elixíry z oslího mléka, netopýří krve, těl nejrozmanitějšího hmyzu, pohlavních orgánů zvířat. Tvůrce komedií Titus Maccius Plautus z Umbrie (251-184 př.n.l.) pokládal čerstvě ulovené mořské polypy za silně povzbuzující lék, zajišťující dobrý výkon při souloži.
     O nápojích lásky podává podrobnou zprávu i slovutný filozof Seneca v dramatu „Medea“. Autor barvitě líčí, jak Medea seká kouzelným srpem za svitu měsíce účinné byliny, zavlažuje je hadím jedem a přidává vnitřnosti „nečistých ptáků“, například srdce houkající sovy a vampýra vysávajícího krev, vyříznuté ze živých zvířat. Pak nad lektvarem pronáší zaklínající slova, až se z něho stane náležitý nápoj lásky.
     Naproti tomu ve svém díle „Listy Luciliovi“ Seneca moudře radí“ „Chci ti jmenovat prostředek lásky bez léku, bez jedovaté byliny, bez zaříkadla míchačky jedů: chceš-li být milován, miluj!“
     Vyhlášený římský požitkář a zhýralec Marcus Gavius Apicius, současník císaře Augusta a Tiberia, sepsal kuchařskou knihu pod názvem „De re coquinaria“ (O umění kuchařském). V ní se dočteme nejen o přípravě různých rafinovaných pochoutek, ale též o zaručených afrodisiakách.
     Podle něho pomáhá zlepšit funkci pohlavních orgánů kmín římský, bobkový list, anýz, šťáva z celeru, kapary, klasy nardu, kmín kořenný, pelyněk pravý, hořčice, pór, bazalka, petržel, máta, dobromysl, hořčičné semínko, šafrán, libeček, vejce humrů, sléz, yzop, česnek, artyčoky, lanýže, cikorie, pískavice řecké seno, ředkvičky, rybí vnitřnosti, žito, mořští lipani a parmy, tuňák, mořské pražmy, makrely, ústřice, sépie a „plody moře“.
     Claudius Galenus, který působil jako osobní lékař císaře Marca Aurelia, připravil lék tajného složení pod názvem „theriak“. Ten se podával proti rozmanitým chorobám, hadímu uštknutí a také jako afrodisiakum.
     O tomto přípravku sepsal Galenus rozsáhlé traktáty a podrobně zaznamenal jeho složení. Jako účinné součásti uvádí: amonnou sůl, roztlučený kořen hořce z ostrova Kréty, kentaurovy vlasy, arménský kardamom, jablečník, ožanku česnekovou, miřík vonný, ožanku kalamandru z Kréty, semena z ušlechtilé routy, atický med, určitým způsobem připravené maso živých zmijí, pět na plátky rozřezaných mořských cibulí, litr „aristocholské“ tekutiny.
     Z těchto látek vznikla kaše, která se musela vařit v hrnci pod děrovanou poklicí tak dlouho, dokud bylo vidět v dírkách poklice plaménky. Přípravek bylo nutné den a noc zahušťovat, pak roztlouci v hmoždíři, prosát, obohatit divokou routou, krétským yzopem, tužebníkem nebo smedníkem, galskou levandulí, skytským čistcem, macedonským galbánem, anonou, dobromyslí, šalvějí lepkavou, tymiánem, ušlechtilým jalovcem, semeny ušlechtilého koriandru, dvěma uncemi bílého pepře, dvěma uncemi roztlučeného zázvoru, skořicí a dalšími látkami. Na závěr se směs zfiltrovala, po usušení opět prosela a rozemlela ne velmi jemný prášek. Jak uvádí tehdejší receptury, obsahoval theriak dokonce 54 různých substancí.
     Některé historické prameny tvrdí, že prý původní recept pochází od slavného řeckého lékaře Asklépiada, jenž byl povolán římským císařem Tiberiem, aby léčil římskou aristokracii. Jiní autoři pokládají za tvůrce theriak Andromacha z Kréty. Údajně získal původní složení od lékaře pontského krále Mithradata (123-63 př.n.l.). Zmíněný panovník, příjmením Eupatór, prý užíval tento lék denně, aby se uchránil před nemocemi, otravami a jinými nepříjemnými tělesnými potížemi, jakož i proti případnému uštknutí jedovatými hady.
     Během vlády císaře Vespasiana se v Římě rozmohlo zneužívání afrodisiak všeho druhu natolik, že imperátor vydal zákon „Lex Cornelia“, který měl usměrňovat jejich rozšíření. Tento výnos zakazoval prodej afrodisiak zvláště v tekuté formě. Usvědčení prodavači byli často potrestáni vysokými peněžitými pokutami, případně následovalo jejich vypovězení z města. Zemřel-li někdo po požití takového nápoje, což nebylo řídkým jevem, byl pak ten, kdo lék prodal, obviněn z hrdelního činu a potrestán smrtí. Avšak ani tyto přísné postihy neodradily překupníky, aby pokračovali v šíření tohoto výnosného „zboží“.
     Prostředky sloužící k podnícení lásky často obsahovaly různé odporné látky jako například kočičí nebo oslí mozek, mužské sperma, menstruační krev, pot pohlavně vzrušených osob, na prášek rozmělněné chlupy ohanbí apod. Bohatí římští patriciové používali ke zvýšení potence dokonce různě upravená varlata kastrovaných otroků. Nezřídka byly v takových přípravcích obsaženy i prudce účinné jedy nebo výtažky z jedovatých rostlin.
     Proti těmto „zázračným“ prostředkům brojil Publius Ovidius ve svém díle „Ars amatoria“ (Umění milovati) jak to dokazují jeho verše: „Zklame se, jestliže někdo se utíká k čárům a kouzlům, bere-li pro nápoj lásky výrůstek z hříběcích čel. Nemůže kouzelné býlí též trvale udržet lásku, také ne kouzelná píseň, jakkoli čarovně zní: Iásón Médein byl by a Kirce by Odysseus patřil, kdyby moh´ trvání lásky ovlivnit kouzelný zpěv.“
     Na jiném místě básník nabádá: Nápoje, po nichž se bledne, nic nezmohou podané ženám; škodí ty nápoje duchu, neboť to k běsnění štvou“.
     Petronius, nazývaný „arbiter elegantiarum“ (soudce dobrého vkusu), ve svém díle „Satyricon“ podává zmínku o příznivém působení masťových a rostlinných afrodisiak a o zvláštních „sexuálních masážích“. Případným zájemcům dává následující rady: „Šťávu z řeřichy smíchej s brotanem a vykoupej v tom spodní části svého těla, pak uchop svazek zelených kopřiv a vše, co je pod pupkem, začni pomalu rukou šlehat“.
 
     U asijských národů sehrály důležitou úlohu v sexualitě různé úkony jako půsty, potní kůry, projímadla, které dávaly základ rafinované nauce o milování. Takové postupy zaručovaly zachování sexuálního pudu až do pokročilého stáří. Smyslem jejich života bylo umění žít i umění milovat.
     K nejstarším památkám indické literatury, zabývající se naukou o milování, je dílo mnicha Vátsjájana Kámasútra z 5. století našeho letopočtu.
     Na stránkách této knihy jsou popsány prostředky k požitku smyslné rozkoše. tzv. kama.
     Je zajímavé, že na rozdíl od jiných národů, zejména evropských, afrodisiaka zde sloužila k posílení sexuální schopnosti a k překonání přechodné pohlavní slabosti, nikoliv však k opětovnému získání sexuální síly, vyčerpané v procesu stárnutí.
     Jako léčivé očistné prostředky byly využívány především přípravky ze svlačce (Convolvulus), Turpethum, Symplocos racemosa, lufy neboli tivuku ježatého (Luffa echinata) a pepřovníku černého (Piper nigrum). Pročištění těla mělo jak u mužů, tak i u žen zvýšit jejich sexuální připravenost.
     Mezi hojně předepisovaná rostlinná afrodisiaka náležely léky z pepřovníku dlouhého (Piper longum), aloe prorostlé (Aloë perfoliata), bedrníku anýzu (Pimpinella anisum), pryžce pětihranného (Euphorbia pentagonia), Aeschynomene grandiflora, světlice barvířské (Carthamus tinctorius) a celé dlouhé řady méně známých rostlin.
     K probuzení nebo zvýšení erotických počitků a prožitků, případně k oživení sexuálních schopností, sloužily následující prostředky: mléko, smetana, některé druhy ovoce, med, pepř, výtažky z květů, rozmělněné kosti z páva, vývar z kořenů kotvice dvojtrnné (Trapa bispinosa), cibule kširakopoli, špaččí vejce, fenyklový sirup.
     Erekci ochablého mužského pyje měly zajistit následující dva recepty. První návod zněl: kopyšník (Hedysarum lagopodioides), ibišek, Costus speciosus nebo arabicus, kořen kosatce, Pothos officinalis, mochyně křivolaká (Physalis flexuosa), oleandr vonný (Nerium odorum), vše stejné množství utřené s máslem.
     Druhý předpis se skládal z těchto ingrediencí: mletá myrha, manahšila (realgar, červený sirník arzénu), Costus arabicus, dýně ostrohranná nebo rýhovaná (Cucumis acutangulus nebo sulcatus), borax, všeho stejný díl, třené s olejem.
     Tyto přípravky údajně ochablý úd „učinily silným a velkým jako úd hřebce“.
     Též se věřilo, že čerstvě vymačkaná šťáva z mangových plodů, vtíraná do ztopořeného penisu, jej omlazuje.
     Na území staré Číny bylo umění milovat na stejně vysokém stupni jako na indickém kontinentě. Dokládají to zejména literární údaje o „lepším provádění lásky“ a „úplné rozkoši“.
     Značnou oblibu jako afrodisiaka si získaly rozličné polévky z ptačích hnízd, obzvláště z hnízd mořských ptáků, připravované různými způsoby (vařené, pečené, dušené, smažené). Tyto pověstné „pochoutky“ se zhotovovaly společně s bylinami, kořenily se zázvorem a kubebami (usušenými plody pepřovníku kubébového) a jinými ostrými přísadami, které měly vystupňovat požitek při souloži.
     Proti přechodné slabosti jakéhokoliv druhu posloužil kořen všehoje ženšenového (ženšen). Tento kořen se buď žvýkal, anebo se po usušení a smíchání s aromatickými tinkturami užíval v podobě prášku. Jeho zázračná síla byla dávána do souvislosti s mužským údem, protože tvar kořene jej značně připomínal. Od nepaměti náležel ženšen mezi léčiva bohatých vrstev, a tak není divu, že se vyvažoval zlatem.
     O původu tohoto zázračného kořene vzniklo mnoho zajímavých legend. Jedna z nich praví, že v Číně žil kdysi statný Žen-šen. Zpočátku o jeho existenci nikdo nevěděl, jen moudrý prorok Lia-dzi, který poprvé vyprávěl lidem o jeho síle. Tři bratři Wan-Gango, Kasavoni a Lur-U se proto rozhodli, že se za ním vydají. Cestou však zabloudili a zahynuli. Dodnes jejich duše bloudí po lesích a vzájemně se přivolávají. Od těch časů prý každý odvážný hledač kořenů slyší tajemné výkřiky a nářky. Musí okamžitě utéct, jinak ho stihne záhuba.
     Lidé v Číně i dnes věří, že ženšen může vzít na sebe podobu člověka nebo zvířete. Když sběrač zázračných kořenů uvidí ptáka, který se objeví a záhy zmizí, je přesvědčený, že to byl určitě ženšen. Je třeba si toto místo zapamatovat, neboť za rok tam vyroste nová zázračná rostlina.
     Jiná orientální zkazka říká, že do průzračného proudu horského potůčku udeří blesk, pramen vody zmizí a na jeho místě vyroste později ženšen. Ten v sobě ukrývá dravost horského pramene i sílu ohně z nebes. Stačí tedy kořen jen rozžvýkat a divotvorná síla v něm utajená se přenese na člověka. Traduje se, že vlastníka zbavuje strachu, udržuje dlouho při  životě, chrání proti nejtěžším nemocem.
     Domorodí obyvatelé dali ženšenu rozmanité lidové názvy jako kořen života, dar bohů, zázrak přírody, sůl země, duch země, božská tráva, stosil aj.
     Staré čínské lékařské knihy dávají kořen všehoje do souvislosti s magickým myšlením, neboť jej spojují se symbolem „ducha hor“, číslem 3 a souhvězdím Orion.
     Ženšen je velice ceněn ve východní medicíně jako univerzální lék proti nejrozmanitějším chorobám a jako povzbuzující prostředek a sexuální tonikum – afrodisiakum.
     Kořen ženšenu přivezli do Evropy jako první holandští kupci a první údaje o zázračném čínském léku zapsal francouzský misionář jezuita Jourtoux v roce 1711. Lihový výluh z kořenů – pentao – byl na dvoře Ludvíka XIV. Považován za nesmírnou vzácnost. Roku 1725 dostal papež Benedikt XII. od čínského císaře Jun China vzácný dar – najednou několik kořenů této cenné byliny.
     Odborný latinský název této vytrvalé rostliny zní Panax ginseng neboli Panax schinseng. Zařazena je do čeledi aralkovitých (Araliaceae). Rodové botanické pojmenování odvodil v roce 1753 švédský učenec Carl Linné z řeckého výrazu Panacea = všelék. Tím vyjádřil představu východních národů o neléčivých vlastnostech kořenů.
     V původní vlasti dosahuje bylina výše přibližně 30 až 70 cm. Ze žlutošedého kořene, který bývá až 25 cm dlouhý a v průměru měří 2 až 2,5 cm, vyrůstá jednoduchá lodyha se zvýšenou růžicí dlanitě dělených listů. Průměrná hmotnost kořenů činí 10 až 15 gramů, starší exempláře dosahují ojediněle 100 až 200 gramů. Zcela výjimečně byly nalezeny kořeny, jež vážily 600 gramů. Jejich stáří se odhaduje nejméně na 350let.
     K hlavním obsahovým látkám kořenů patří zejména triterpenické saponiny, označované jako ginsenosidy (panaxosidy). Jako průvodní sloučeniny byly zjištěny polysacharidy různého složení, dále organické kyseliny, éterické oleje, barviva, vitaminy, enzymy, pryskyřice, tuky aj.
     Vědecké výzkumy potvrdily, že výše popsané látky mají příznivý vliv na činnost žláz s vnitřní sekrecí, působí povzbudivě na srdce, zlepšují průtok krve cévním řečištěm, snižují u diabetiků hladinu krevního cukru, zvyšují reaktivitu mozkových a svalových buněk, odolnost vůči infekcím. Ovlivňují dokonce sexuální cyklus mužů i žen.
 
     Do skupiny rostlin z oblasti Dálného východu patří celá řada velmi zajímavých zástupců. Ukázalo se, že mají podobné účinky jako výše uvedený ženšen. Podle některých autorů jejich povzbuzující efekt dokonce předčí všeobecně vychvalovaný všehoj ženšenový.
     Náleží k nim i rozchodnice růžová (Rhodiola rosea) z čeledi tučnolistých (Crassulaceae). 
     Jedná se o vytrvalou bylinu s masitými střídavými listy, elipsovitého až kopinatého tvaru. Průměrně dorůstá výše 50 cm. Její drobné žluté květy rozkvétají od května do srpna. Předmětem sběru je masitý, řepovitý kořen (resp. kořenový systém, skládající se z několika kořenů vyrůstajících z masívnějšího oddenku) – Rizoma cum radicibus rhodiolae, který se nejčastěji vykopává ve čtvrtém roce vegetace. Na průřezu má zlatavou barvu (odtud lidový název „zlatý kořen“), při poranění vydává aróma připomínající vůni rozvitých růží (odtud lidové pojmenování „růžový kořen“).
     V lidovém léčitelství je odpradávna užíván jako zázračný lék, odstraňující nejen impotenci, ale i žloutenku, anémii, žaludeční a nervové choroby. Zároveň odstraňuje únavu, zlepšuje celkový zdravotní stav.
     Chemický rozbor prokázal, že kořeny obsahují zejména fenolické sloučeniny, z nichž k nejdůležitějším patří p-tyrosol a glykosid rhodiolosid. Zastoupeny jsou dále silice, organické kyseliny, mikroelementy.
     Lidová medicína využívá kořeny k přípravě tekutého extraktu. Drobně nakrájené kořeny se naloží do 40% lihu (poměr kořenů ku vyluhovadlu 1:1) a nechají se 14 dní vyluhovat. Po scezení vznikne temně tmavá tekutina charakteristické aromatické vůně. Ta se vnitřně užívá po 5 až 10 kapkách 2 až 3 x denně 15 až 20 minut před jídlem v průběhu 15 až 30 dní.
 
     Z daleké Asie pochází eleuterokok ostnitý (Eleutherococcus senticosus), zařazený botanicky do čeledi aralkovitých (Araliaceae). Roste především v Přímořském a Chabarovském kraji, Amurské oblasti a jižním Sachalinu, Japonsku, Jižní Koreji, čínských provinciích Shansi a Hopei. Místní obyvatelé mu dali název „čertův keř“, to proto, že celá nadzemní část je pokryta pichlavými ostny.
     Podobně jako předchozí rostlina působí kořeny silně stimulačně. Dále zvyšují citlivost smyslových orgánů, umožňují lepší zrakovou orientaci ve tmě, po delším užívání zlepšují ostrost sluchu. Mimo jiné zpřesňují koordinaci pohybů, podporují chuť k jídlu, zvyšují soustředěnost. Uplatňují se též při neurózách, neurasteniích, klimakterických poruchách psychiky, stařecké a arteriosklerotické formě psychózy, onemocnění kardiovaskulárního systému, diabetu, přepracovanosti, vyčerpání, rekonvalescenci. Významné místo má eleuterokok i v onkologii, neboť slouží jako podpůrný prostředek při léčbě některými protirakovinnými léky.
     Z kořenů se připravuje lihový výluh – Extractum Eleutherococci fluidum, který se užívá při vzpomínaných obtížích v dávce 20 až 30 kapek 2 až 3 x denně.
     Účinnými principy kořenů jsou převážně eleutherosidy a polysacharidy.
 
     Do čeledi aralkovitých (Araliaceae) náleží i aralka mandžuská (Aralia mandshurica). Jedná se o rychle rostoucí keř výšky až 5 metrů. Vyznačuje se eliptickými listy, bělavými květy, silnými kořeny.
     V nadzemních částech, ale především v kořenech jsou obsaženy triterpenické glykosidy, tzv. aralosidy. Kořeny –Radix araliae mandshuricae – se staly výchozí surovinou pro přípravu lihového výluhu.
     Ten je hlavně využíván při tělesné a duševní vyčerpanosti, neurastenii, nízkém tlaku. Dále byl u něho zjištěn určitý účinek afrodisiakální.
     Tinktura se používá v dávkách 30 až 40 kapek 2 až 3 x denně po dobu 1 až 2 měsíců.
     Je třeba zdůraznit, že přípravek nesmí být užíván u pacientů, kteří trpí epilepsií, vysokým krevním tlakem, předrážděností.
     Čtvrtou jmenovanou rostlinu zastupuje klanopraška čínská (Schizandra chinensis) z čeledi Schizandraceae. Tuto pnoucí opadavou liánu, jež dorůstá výšky až 12 m, znají velmi dobře lovci v oblasti Dálného východu. Hrst sušených plodů jim umožňuje podniknout celodenní lov, aniž by se cítili unaveni.
     Samotné plody – Fructus schizandrae chinensis – nesou v Japonsku označení Gomishi, v Číně pak Wu-Wei-Zi. Vlastní semena mají nápadně žlutou až oranžovou barvu. Dužina plodů chutná velmi kysele, slupka sladce, semena nepříjemně až pálivě, a celá bobule poněkud slaně. Čínská lidová medicína označuje klanopraška jako bobuli pěti chutí.
     Ve všech částech rostliny jsou přítomny látky typu ligninů, tzv. gomisiny.
Doprovodné sloučeniny zastupují především rozličné flavonoidy, katechiny, lipidy, organické kyseliny, silice.
     Přípravky z klanopraška, obzvláště lihový výluh – Tinctura schizandrae, vykazují silně stimulační a tonizující účinek při stavech vyčerpanosti, při tělesné a psychické námaze. Prokazatelně bylo ověřeno, že zvyšují citlivost vidění v noci.
 
     Z oblasti Altaje, západní a východní části Sajanského pohoří, Chamar-Dabanu, Tarbagataji, Džungarského Ala-Tau pochází parcha saflorová (Rhaponticum carthamoides), příslušející do čeledi hvězdicovitých (Asteraceae). Zdejší obyvatelé ji znají pod označením maralový kořen.
     Je to vytrvalá bylina 0,5 až 1,8 m vysoká. Vyznačuje se charakteristickými střídavými, eliptickými, nerovnoměrně pavučinatými listy, mělce rýhovanou lodyhou, ztluštělým větvícím se oddenkem. Růžovofialové květy rozkvétají přibližně v období od července do srpna.
     Oddenky a kořeny – Rhizoma cum radicibus leuzeae – jsou uvedeny jako oficinální v posledních dvou vydáních sovětského lékopisu. Sbírají se na podzim v období dozrávání plodů.
     Ke hlavní skupině obsahových látek náleží zejména tzv. ekdysteroidy, především ekdysteron a inokosteron. Identifikovány byly též různé flavonoidy, lipidy a volné mastné kyseliny, triterpenoidní glykosidy aj.
     Podzemní části rostliny jsou výchozím zdrojem pro zhotovení tekutého extraktu – Extractum leuzeae fluidum. Očištěné a oprané kořeny se vyluhují 70% etanolem (poměr kořenů a vyluhovala 1:1). Tekutý extrakt je dávkován 3 x denně po 20 až 40 kapkách půl hodiny před jídlem po dobu 4 až 6 týdnů.
     Tento přípravek má stimulační, tonický a adaptogenní  (zvyšuje přizpůsobivost organismu) účinek. Podává se při stavech vyčerpanosti, únavě, podrážděnosti, nesoustředěnosti. Slouží jako pomocný lék při léčbě cukrovky (diabetes mellitus), především u její lehčí formy. Dobré výsledky byly zjištěny při léčení pohlavní impotence neorganického původu.
 
     Výše citová rostliny, tj. rozchodnice růžová, eleuterokok ostnitý, aralka mandžuská, klanopraška čínská, parcha saflorová, se dají s úspěchem pěstovat v našich klimatických podmínkách, aniž by vyžadovaly zvláštní speciální nároky. Je zajímavé, že jak u nás tak i v původní vlasti vykazují tyto byliny přibližně stejné zastoupení obsahových látek.
 
     Pro období středověku je charakteristické, že hojně využívá celou řadu pozoruhodných rostlin jako osvědčených afrodisiak. Největší slávu z nich dosáhla mandragora lékařská, jejíž odborný název zní pokřín lékařský (Mandragora officinarum), pocházející z čeledi lilkovitých (Solanaceae).
     Tato bylina vytváří tlustý řepovitý kořen, jenž je většinou rozdělený na dvě ramena. Z přízemní růžice velkých listů vyrůstají stopkaté květy s bílofialovými zvonkovitými korunami. Ty časem dozrávají ve žluté šťavnaté bobule velikosti malého jablíčka.
     Mandragoru znali již léčitelé ve starém Egyptě. Antický lékař Hippokrates ji využíval hlavně při nemocech žlučníku. Řecký učenec a filozof Pythagoras ze Samu (6. stol.př.n.l.) znal její kořen pod označením antropomorphon, což v překladu znamená člověku podobný. Římský vojenský lékař Pedanius Dioscorides z Anazarby rozlišoval dokonce dva druhy kořenů, a to s podobou mužského a ženského těla. Nejslavnější římský autor zemědělských knih Junius Moderatus Columella nazval rostlinu „planta semihomina“, tj rostlina napůl lidská“.
     Zmínění učenci tvrdili, že její kořen zvyšuje sexuální touhu žen, působí proti sterilitě a podporuje početí. Právem ji proto pojmenovali jako „rostlinu lásky“.
     Na její jedovatost a nebezpečné vlastnosti upozorňuje ve svém díle již Plinius: „Šťáva z ní ve velkém množství přináší smrt. Kdo jí užije v poměru ke svým silám, pocítí její uspávající účinek. Pije se jako lék proti uštknutí hadem“.
     Anglonormanský duchovní Phil. De Thaon napsal roku 1130 rukopis „Bestiarium“ (Zvěřinec), kde dokládá tvrzení „o zázračném působení mandragory, jejíž kořen má tak mocný účinek, že dohání k milostnému běsnění i slony“.
     Rostlinu neopomněla uvést ve svém díle vyhlášená léčitelka abatyše Hildegarda z Bingenu.
     Podle tehdejších pověr kořen mandragory (Radix mandragorae) ochraňoval svého majitele před nemocemi a zlými duchy. Mělo se za to, že za určitých okolností činí člověka neviditelným a nesmrtelným, přináší mu sílu, ukazuje skryté poklady, umožňuje věštit budoucnost. Lidé tenkrát věřili v jeho moc při nabytí bohatství. Položil-li se přes noc vedle kořene kousek zlata, do jitra se množství ve své váze zdvojnásobilo.
     Mandragorový kořen, označovaný hanlivým přívlastkem „ďáblův“, byl pokládán za prokletý. Jistou dobu sice přinášel svému držiteli štěstí, avšak nakonec mu stejně způsobí záhubu. Věřilo se, že zahyne strašnou smrtí a jeho duše propadne peklu. Avšak ani tento odstrašující konec nemohl zastrašit a odradit četné zájemce, kteří za každou cenu chtěli vlastnit drahocennou surovinu.
     Získat tento kořen nebylo vůbec snadnou záležitostí, jak je patrné z textu jedné dobové lékařské knihy, kde se praví: „Pod šibenicí, na které byl oběšen zločinec, ráda vyroste brzy i mandragora. V pátek, před slunce východem, vydá se tento odvážlivec, který chce získat dobrý kouzelný kořen, za svým cílem. Uši si však musí předtím zalepit voskem nebo ucpat bavlnou, aby neslyšel křik a nářek vydávaný mandragorou. Poté, co rostlinu na šibeničním vrchu objeví, vykope příkop kolem kořene mandragory, ale tak, aby se jej nedotkl a kořen ten zůstal stále ještě napůl v zemi. Kdyby se kořene dotkl, znamenalo by to jeho smrt. Sběrač bere proto sebou černého, hladového psa, kterému uváže na ocas nebo kolem krku provaz, a jeho konec opatrně připevní na kořen mandragory. Lákáno kouskem masa zvíře svou silou vytrhne ze země rostlinu za hrozného nářku a kvílení mandragory a samo zahyne. To je náhrada za lidskou oběť, kterou kořen-mužík žádá. Pak se opatrně mandragora zabalí do čistého plátna a po návratu domů se koupe v červeném víně a obléká do červenobílého obleku. O kořen se musí neustále pečovat. Každý pátek se koupe a za novoluní se kořenu obléká nová košilka. Kdyby se o kořen přestalo pečovat, zase začne naříkat. Víno používané ke koupání nesmí být falšované…“
     Nelze se proto divit, že poptávka značně převyšovala nabídku, a tak překupníci velmi často „zemské mužíky“, „alrauny“ nahrazovali jinými kořeny, například kořeny celeru, petržele, oddenky kosatce apod.
     Proti padělatelům brojili mnozí učení lékaři, jak je to patrné ze zápisu jedné odborné knihy: „Dryáčníci a šejdíři, kteří jezdí po světě s hrubými krámy, prodávají jeden kořen zformovaný na podobu muže nebo ženy a namlouvají lidem, kterak ho těžce dostávají. Že jej musí s velkým strachem a nebezpečím života vykopávati pod šibenicí… Avšak dobrotivý čtenář má zvěděti, že takový kořen mandragory – mužíček – je pouhá báseň a kleveta nastrojená k oškubání prostých lidí o peníze, neboť i ti šejdíři sami jej tak zformují ku podobě muže nebo ženy a vykrajují jej z kořene posedu nebo kosatce, a to tehdy, dokud jsou tyto kořeny mladistvé a čerstvé“.
     Ve středověku tvořil kořen mandragory jednu z hlavních složek tzv. „nápojů lásky“ (pocula amatérka, pocula libidinis, aquae amatrices, amatoria, pocula desiderii), které měly vzbudit u opačného pohlaví sexuální žádostivost a neudržitelný chtíč. Často však takové „kouzelné prostředky“ vyvolaly prudkou otravu, nezřídka i smrt.
     Upráškovaný kořen se používal společně s bolehlavem, miříkem, locikou, hadí krví a tukem nekřtěňátek na přípravu čarodějných mastí, jejichž prostřednictvím docházelo při sabatu k obcování s ďáblem.
     Kromě toho se mandragora používala jako vyhlášená léčivá rostlina, jak to vyplývá z díla uznávaného arabského lékaře Abu Ali Alhossein Ben Abdullah Ben Sina, kterého známe spíše pod zlatinizovaným jménem Avicenna.
     Dále mandragora činila neplodné ženy plodnými, odstraňovala padoucnici a trápení, působila proti „slzavým očím a jejich bolení“, přinášela spánek, léčila spáleniny, otoky, jizvy, pohmožděniny.
     Z lékařských záznamů té doby se dozvídáme, že „přikládání kořene utlučeného v octě, anebo rozetřeného s octem, hasí pekelný oheň (pozn. patrně míněna sněť). Pomazání směsí tohoto kořene s medem a olejem slouží proti uštknutí a zranění hadímu. Přikládání kořene rozdělaného s ječnou moukou zmírňuje bolesti rukou, nohou a jiných svalů. Komu se má odříznout určitá část těla, nebude cítit bolest a bude spát, když vypije odvar z kořenů mandragory“.
     Mnohem později chemický rozbor ukázal, že kořeny obsahují tropanové alkaloidy, zejména hyoscyamin, atropin a skopolamin.
     Popsané látky působí již v nízkých koncentracích specificky na činnost některých významných orgánů. Způsobují mydriázu (rozšíření zornic), snižují střevní peristaltiku (pohyb střev), snižují vylučování slinných, potních a žaludečních šťáv. Vyvolávají chrapot a zrychlují tepovou frekvenci. Malé dávky těchto sloučenin povzbuzují centrální nervový systém, vyšší naopak vedou k omámení, halucinacím, zmatenosti. Při dalším překročení vyvolávají silnou otravu, která často končí smrtí.
     Z již jmenované čeledi lilkovitých (Solanaceae) se hojně uplatnil jako čarodějná rostlina blín černý (Hyoscyamus niger). Ponejvíce roste jako plevel na rumištích, skládkách, okrajích polí, opuštěných místech, lesních mýtinách a pasekách.
     Tato dvouletá, řidčeji jednoletá žlaznatě chlupatá bylina dosahuje výše až 80 cm. Vyznačuje se přímou lodyhou, chobotnatě vykrajovanými listy, korunou špinavě žlutých květů, jež jsou protkané fialovou žilnatinou.
     Původ rodového latinského slova pochází z řeckých slov hys = vepř a kyamos = bob. V minulosti se totiž soudilo, že blín je pro vepře značně jedovatý. Někteří autoři však s tímto názorem nesouhlasili a prohlašovali pravý opak.
     Rostlinu znali již staří Babylóňané, Indové, Peršané, Řekové a Římané. Na dávných egyptských hieroglyfických nápisech je uváděn pod termínem safti nebo spti. Vdechované páry z napařených semen zmírňovaly tenkrát bolesti vykotlaných zubů. Slavný lékař Dioscorides popisuje ve svém díle rostlinu pod názvem hyoskyamos a rozlišoval u ní čtyři různé druhy.
     Ve středověku byl blín opředen rozmanitými pověrami. Prostý lid spatřoval v podivuhodných květech podobu uhrančivých očí. Společně s listy rulíku, durmanu, bolehlavu, kořeny mandragory tvořil součást kouzelné masti, pomocí níž bylo možné proniknout na sabat – slavnost čarodějnic. Mast se obvykle natírala na rozličná místa těla, většinou v oblasti kolem genitálií. Po aplikaci upadla dotyčná osoba do hlubokého spánku, ve kterém se projevily snové vidiny a halucinace pestrého sexuálního obsahu.
     Bylina měla nezastupitelné místo při přípravě nápojů lásky, sloužících k omámení žen, které měly být svedeny a pak přinuceny k pohlavnímu aktu.
     Středověcí lékaři považovali blín za osvědčený uspávací prostředek před chirurgickými operacemi. Byl též předepisován proti revmatismu, krvotoku, nechutenství, kašli, zápalu plic, hadímu uštknutí.
     Magické účinky blínu se též odrazily v tehdy používaném botanickém názvosloví. Různé herbáře pro něj uvádí všelijaká synonyma jako:  Herba Apollonis (rostlina boha Apollona), Dnes caballinus (koňský zub), Faba suila (prasečí boby), Coculi Elephantis (kuličky slona), Tollkraut (bylina šílenství), Zigeunerkraut (cikánská bylina).
     Ani česká lidová slovesnost nešetřila slovní obrazotvorností. Setkáváme se u ní s názvy jako bylina Jasoňova, blém, betena, černý mák, čertova bylina, kapří huba, mateřské koření aj.
     Jeden z novověkých bylinářů popisuje účinky blínu takto: „Bylina, květ i semeno blínu nemají se užívati vnitřně, neboť jsou škodlivé a smrtelné nejenom lidem, nýbrž i zvířatům. Květ i semeno blínu slouží pro uspání a ukrocení bolesti, musí se však ho užívati se zdravým rozumem a na dobrou radu. Přikládání samotného zeleného listí splaskuje, stlačuje a zpátky zahání všeliké otoky. Přikládání blínového listí utlučeného s moukou krotí a zahání bolest údů a též horkou podagru. Dělá se také ze semene olej, kteréhož v lékařství užíváme; zvláště proti dnavé nemoci horké, proti bolení hlavy od horkosti, ježto ani spát nemůže, potažíce jim čela, židoviny a pulsův. Proti slzavým očím od horkosti vezmi oleje růžového, oleje blínového, prachu bílého kadidla, aloe, směs spolu a židoviny tím obkládej…“
     Dnes víme, že pisatel těchto řádků se rostliny právem obával. Obsahuje zvlášť nebezpečné alkaloidy, hlavně hyoscyamin, které při nepatrném zacházení mohou vážně poškodit živý organismus.
   Pro potřeby současného farmaceutického průmyslu se sbírají blínové listy – Folium hyoscyami,  které se zpracovávají na blínový olej (Oleum hyoscyami). Ten působí příznivě při léčení revmatických chorob.
 
 
     Mezi další čarodějné byliny patřil sporýš lékařský (Verbena officinalis) z čeledi sporýšovitých (Verbenaceae). Je pro něj typické, že má čtyřhrannou, drsnou lodyhu vysokou až 50 cm, pilovité vstřícné listy, bledofialové drobné
květy. Objevuje se nejčastěji v okolí rumišť a suchých strání. Roste nejen v Evropě, ale i v Asii a Africe.
     Záznamy o této rostlině sahají až do dávné minulosti. Řekové nazývali sporýš Hiera botane, Římané uchem Diovým nebo slzou Héřinou, též býval označován jako Sagmina, anebo slza bohyně Iris, Demetrias či Sideritis.
     Botanické herbáře dob minulých ji uvádějí pod jmény jako Herba sacra (svatá rostlina), Verbenaca, Columbaria, verbina, verbinka, bylina svatého Jana, železník aj. Dříve se věřilo, že sporýš vložen do holubníku láká holuby, kteří jej milují, odtud také název holubí bylina – Herba columbarii.
     Kdysi sloužil sporýš Římanům jako odznak při vyjednávání s nepřítelem. Udatní římští vojáci jej zase nosili při sobě jako amulet proti jakémukoliv zranění.
     Záznamy ve středověkých herbářích poukazují na to, že bylina posiluje vliv planety Venuše při získávání přízně žen. Z toho důvodu nesměla chybět v žádném nápoji lásky. Slavná balada o Tristanovi a Isidě vypravuje, že tito milenci vzpláli k sobě vášnivou láskou, když pozřeli odvar z verbeny.
     Uznávaný lékař Fridericus Hoffman, autor proslulých kapek téhož jména, uvádí ve svém díle z roku 1665 Thesaurus pharmaceuticus tři nápoje ze sporýše jako velmi účinné afrodisiakum.
     Sporýš nebyl jen pouhým prostředkem k navázání milostných vztahů, ale řadil se též mezi vyhledávané a prospěšné léky. Názorným důkazem jsou následující řádky, citované z jednoho moudrého lékařského spisu: „… v moru každý den vezmi v ústa ratolístku a žvýkáním požieraj  – od nakažení zachová, také jed rozhání všeliký pitá…“
     Obdobně vychvaluje rostlinu i jiná učená kniha: „…Verbena přináší magickou sílu, bohatství a štěstí. Je to dobrý protijed proti hadímu uštknutí, chrání před různými obludami a nočními přízraky. Je součástí čarodějných mastí a cenných amuletů proti nemocem…“
     Na účinky sporýše se odvolává jedna téměř zapomenutá česká medicínská příručka, která radí: „… pro mrtvý dítě v životě mateřským nechej bukvice, yzop a holuby krautet (sporýš) ve vodě vařit a z toho pij. Nebo jenom krautet samotný uvař a hodně teplý pij. Pro dítě, který z života matky ven vyjít nechce, dej takový k porodu pracující ženě pár koláčků z kořínků bílého Lilium sněsti…“
     Známý léčitel farář Kneipp doporučoval odvar ze sporýše při výskytu střevních parazitů, katarech, bolestech zubů. Zevně přikládal jeho listí na různé vyrážky, vředy, lišeje.
     Chemická analýza prokázala, že bylina obsahuje hlavně glykosidy, hořčiny, třísloviny a silice.
     Přibližně od července do září se sbírá kvetoucí nať (Herba verbenae), z níž se připravuje odvar (jedna čajová lžička na sklenici vody). Takto získaný čaj podporuje a povzbuzuje látkovou výměnu v těle, působí mírně močopudně, zlepšuje tvorbu žluči, léčí záněty žlučníku a žlučových cest, upravuje zažívání, napomáhá vylučování mateřského mléka, odstraňuje nespavost a bolesti při migréně.
     Zevně se odvar uplatňuje při přípravě kloktadel, koupelí, obkladů proti některým kožním chorobám.
 
     Teplé oblasti Středozemí a Blízkého východu jsou původní domovinou saturejky zahradní (Satureja hortensis), jednoleté rostliny z čeledi hluchavkovitých (Lamiaceae).
     Vytváří statné až 30 cm vysoké keříky, z jejichž lodyh vyrůstají drobné, proti sobě stojící lístky. Drobné květy mají buď bílou, anebo bledě fialovou až růžovou korunku. Rozkvétají od července do podzimu.
     Odborné rodové pojmenování odvodil Carl Linné z řeckého výrazu satyros - satyr, patrně pro pohlavně dráždivé účinky, které se jí přisuzovaly.
     Tuto všeobecně zakořeněnou představu zastávali i vzdělaní lékaři. Jeden z mnohých na stránkách svého díla píše: „Saturej je velmi vhodná a dobrá k jídlu, obyčejní lidé koření sobě touto maso i ryby. Dává pokrmům libou a chutnou ostrost, kterouž vzbuzuje se chuť k jídlu, posiluje zažívání žaludku, odnímá nechutenství a škodlivost a ponouká bujnost těla“.
     Nakvétající saturejková nať – Herba saturejae – obsahuje především silice, triterpenické kyseliny, flavonoidní glykosidy, třísloviny. Z toho důvodu se v současnosti používá proti plynatosti, dále podporuje chuť k jídlu, usnadňuje zažívání a trávení, má protizánětlivé účinky, působí mírně močopudně.
     Pro příjemnou vůni a ostrost je vhodná jako přísada do různých jídel. Dodnes si získala oblibu v ruské, balkánské, italské, španělské, francouzské, anglické i v americké kuchyni.
     Sběr natě probíhá od července do září. Nadzemní části se suší na vzdušném místě, ve stínu a v tenkých vrstvách. Usušenou saturejku je nutné uchovávat v dobře uzavřených nádobách.
     Touhu po pohlavním styku měly též rozněcovat různě upravené hlízy některých vstavačovitých rostlin (Orchideaceae), zejména rod Orchis, například Orchis morio (vstavač kukačka), O. militaris (v. vojenský), O. masculata (v. mužský), O. pallens (v. bledý) a rod Platanthera (vemeník).
     Již tři sta let před naším letopočtem označil řecký filozof a botanik Theofrastos orchideje termínem „orchis“, což je řecké označení varlete, protože jejich podzemní hlízy se vyskytovaly v párech. Antický lékař Dioscorides později vyslovil domněnku, že tyto rostliny značně ovlivňují lidskou sexualitu. Někdy byly orchideje nazývány také výrazem „satyrie“ podle necudných lesních průvodců prostopášného boha Bakcha. Kdysi se věřilo, že rostliny, které se podobaly částem lidského těla, také ty části ovlivňují. Hlízy orchidejí byly proto hojně pojídány, aby povzbuzovaly sexuální náruživost a smyslnost.
     Usušené podzemní orgány výše zveřejněných rostlin byly uvedeny ještě ve druhém vydání našeho lékopisu pod článkem – Tuber salep. Pro velké množství obsaženého slizu se užívaly ve formě slizovitého přípravku Mucilago salep obzvláště při střevních katarech a průjmech.
 
    Kdyby chtěl někdo spočítat všechna rostlinná afrodisiaka, která se užívala ve středověku, zjistil by, že jejich počet přesahuje několik desítek druhů. Z nepřeberně bohaté palety těch nejpoužívanějších rostlin možno dále vzpomenout například česnek kuchyňský (Allium sativum), pivoňku lékařskou (Paeonia officinalis), fenykl obecný (Foeniculum vulgare), koriandr setý (Coriandrum sativum), bedrník aníz (Pimpinella anisum), pepř černý (Piper nigrum), majoránku zahradní (Majorana hortensis), petržel zahradní (Petroselinum hortensie), šafrán setý (Crocus sativum), miřík celer (Apium graveolens).
     „Žádosti tělesné“ podporoval hřebíček neboli plod hřebíčkovce kořenného (Jambosa caryophyllus), při funkční impotenci působil ploštičník evropský (Cimicifuga europaea), lásku rozněcoval artyčok kardový (Cynara scolymus).
     Z dalekých krajů Thajska, Číny, Indie a Laosu se ve středověku do Evropy dovážel galgan, což byly vlastně oddenky pozoruhodné rostliny Alpinia galanga. Exotické zboží uváděli na trh kupci pod obchodními jmény siamský zázvor, kalkán, galanga. Galgan navozoval vonný dech, dobré trávení, účinkoval proti nadýmání, ale zejména náležel mezi vzácná cizokrajná afrodisiaka.
     K velmi oblíbeným afrodiziakálním lékům patřily genitálie mladých hřebců. Působení tohoto prostředku bylo považováno za „nepřekonatelné“.
 
     Během renesance se za účelem obnovení „životní síly“ rozmohlo ve velkém užívání tzv. „španělských mušek“ neboli kantarid (Cantharides). Přípravky z nich zhotovené nesly tehdy označení jako Diavolin di Napoli, Love power, Pastilles galantes apod. 
     Výchozí surovinu poskytoval brouk puchýřník lékařský (Lytta vesicatoria) z čeledi Meloideae, žijící v teplejších krajích celé jižní a střední Evropy. Zvláště hojný je ve Španělsku, Švýcarsku, Polsku, na Sicílii. Dospělí brouci se vyskytují hlavně na rozmanitých dřevinách jako jsou jasany a šeříky.
     Kantaridy se sbírají v červnu až červenci, časně zrána, a to tak, že se setřásají z porostů do předem nachystaných plachet.
     Čerstvě nasbíraní brouci jsou v průměru 15 až 25 mm dlouzí a 4 až 8 mm širocí, kovově zlatozelení nebo namodrale zelení, lesklí. Mají obzvláště charakteristický, pronikavý, nepříjemný zápach, připomínající myší moč.
     Jejich tělo obsahuje tuk, pryskyřičnaté látky, organické kyseliny a především monocyklický monoterpenický anhydrid – kantaridin C10H12O4, a to v množství 0,6-0,9 %.
     Kdysi se tito brouci používali ve formě prášku jako diuretikum (močopudný prostředek) a v podobě lihového výluhu (Tinctura cantharidum neboli Tinctura cantharidis) při vypadávání vlasů. Hlavně však sloužili jako afrodisiakum, neboť způsobovali podráždění a překrvení genitálií.
     Kantaridové preparáty tvořily významnou složku různých lékařských předpisů, které účinkovaly většinou místně a měly za úkol prokrvit pokožku. Jako příklad lze jmenovat Emplastrum cantharidum perpetuum (pryšcová náplast), obsahující kromě kantarid kalafunu, žlutý vosk, skopový lůj, terpentýnový balzám, práškované euforbium; nebo Collodium cantharidatum (Kantaridové kolodium, složené z kantarid, kolodia a éteru).
     To, že zastoupení kantarid v minulosti bylo opravdu pestré, dokumentují následující lékové formy: Oleum cantharidum, Unguentum cantharidis, Unguentum irritans, Pomadum vesicans, Emplastrum cantharidini, Sparadrapum cantharidis sodici aj.
     Bohužel kantharidy vyvolávají při dlouhodobém používání chronické záněty ledvin, někdy mohou způsobit i smrt, a tak se postupně od jejich předepisování upustilo.
     Je zajímavé, že kantaridin není přítomný pouze v živočišné říši. Některé rostlinné druhy rodu Epicanta, hlavně E. pilmus, E. waterhousci, E. gorhami, E. ruficeps, E. adspersa, E. pestifera, E. tomentosa, totiž obsahují ve svém těle značné procento této sloučeniny.
 
     Navzdory mnohým odpůrců se nápoje lásky šířily masově i v dobách novověku. Jeden z největších papežů katolické církve, Pius V., Michele Ghisleri (vládl 1566-1572) tvrdě vystupoval nejen proti nim, ale zavrhoval i afrodisiaka ve formě prášků. Jeho osobní lékař Bartolomeo Scappi však nedbal na tyto zákazy a sám připravoval „dráždivá jídla“, která svatému otci příležitostně podával. Za nejúčinnější považoval býčí paštiku. Tu zhotovoval podle následujícího předpisu: čtyři čerstvá býčí varlata byla dobře uvařena ve slané vodě, potom rozkrájena na drobné plátky, posypána pepřem, solí, skořicí a muškátovým oříškem a promíchána s jehněčími ledvinami, čerstvou šunkou, majoránkou, tymiánem a hřebíčkem.
     Příprava zvláštních „erotických pokrmů“ se zase neobešla bez určitých druhů ryb, ústřic, krabů, zvířat v ulitách a mušlích, želvího bujónu, lanýžů, celeru, humrů, langust, zázvoru, různě upravených druhů ovoce dušeného v pravém portském víně.
     Za vlády Ludvíka XIV., krále Slunce, kvetl bohatě obchod s různými nápoji lásky, omlazujícími elixíry, krášlícími prostředky, tajemnými tinkturami a pilulkami. Podle přání zákazníka či zákaznice měly nejen přičarovat nevšední krásu, ztracené mládí, vytouženou rozkoš, ale též nepohodlné osobě smrt. Komplikované receptury často obsahovaly jako základ sušené španělské mušky a vnitřnosti z krtka, krev netopýra, šafrán, vanilku aj.
     Nápoji lásky se zabýval též učený lékař Nicolas Venette, který je uvádí ve své knize „Tableu de l´Amour Conjugale“ (Obraz lásky manželské). Tento zkušený doktor doporučoval jako zvláštní afrodisiakum směs složenou ze žloutku, varlat mladého kohouta, hovězího morku, krabů, garnátů, mléka, artyčoků, česneku a scinka. Dotyčný Venette zrazoval od koitu krátce po požití tohoto dráždivého prostředku, protože proces trávení prý účinek léku ruší.
     Kromě „působivých přípravků ke zlepšení pohlavní pohotovosti“, nabízel i takové, jenž naopak „překypující temperament krotily“.
     O různých druzích „čarodějnických nápojů a práškách“ se zmiňuje podivuhodná kniha „Instructio Romana“ (Římská instrukce), vydaná v Římě roku 1669.
     Vážený jenský profesor medicíny a filozofie J.H. Molitor ještě v roce 1676 doporučoval používat k posílení slabé potence koupel z minerální vody, jež obsahovala směs hliníku, antimonu, arzénu, dále ledku, kuchyňské soli, síry a skalice.
     Naproti tomu profesor chemie marburské univerzity Johann Hartmann považoval za velmi účinné elixír lásky dávicí prostředky, svěcenou vodu a antimon, vše svařené v nápoji.
     Velmi oblíbené byly též tzv. „náplasti lásky“, které ženy přikládaly na vhodná místa méně potentním mužům, „aby tak mohli požívat opět všechny radosti života“.
 
     Koncem 17. a 18. století byly v západní Evropě předmětem zájmu „orientální zázračné prostředky“. Ty měly „roznítit touhu“, „obnovit schopnosti milovat“, „zvýšit potenci“, „povzbudit tělo“, „zaručit soulož ochablým mužům“, „učiniti ženu povolnou muži“ apod.
     Návod na jeden takový „spolehlivý“ předpis praví: „Aby se „malý“ nebo ochablý úd ztopořil, vezme se stejné množství těchto látek: kopyšník (Hedysarum lagopodioides), laččhi (ibišek), kuštha (Costus speciosus nebo arabicus), vérakanda (kořen šafránu), gadžapippalí – „sloní pepř“ (Scindapsus officinalis), ašvagandha – „koňský smrad“ (Physalis flexuosa) a kořen kanér (kořen oleandru vonného – Nerium odorum) a tyto byliny se smísí s máslem“.
     Ve střední Evropě se „zázračné prostředky“ spíše opíraly o magické recepty než-li o vzácné a mnohdy nedostupné exotické rostliny. Aby se „síla“ nápojů lásky ještě více podpořila, vyžadovalo to splnit určité rituální podmínky. Jako názorný příklad může posloužit text z roku 1723, kde je zmínka o tom, jak muž získá „štěstí v lásce“:
     Vezme párek hrdliček v době páření, prořízne jim hrdlo a krví naplní novou, dosud nepoužívanou misku. Přidá přibližně stejné množství vlastní krve a tím potře vlasy milovaného děvčete. Pak napíše novým, ještě nepoužitým brkem namočeným do krvavé lázně na první stránku bible tato slova: „Kam půjdeš ty, půjdu i já. Kde budeš dlít ty, budu dlít i já. Tvůj národ je můj národ a tvůj Bůh je můj Bůh. Kde zemřeš ty, zemřu i já“.
     List z bible pak musí vytrhnout, zkropit svým semenem a vložit jej pod polštář. Zbytek tekutiny je pak nutno společně s milovanou ženou stejným dílem vypít z pohárů, které se ještě nikdy předtím nepoužily.
     Kouzelné obřady většinou vyžadovaly užívat rozmanité rostlinné šťávy, tinktury a elixíry v určitou dobu, např. v pátek (nejlépe připadl-li na třináctý den v měsíci), o půlnoci, za měsíčního svitu apod. Příkladem toho je elixír, pocházející od neznámého autora:
     „Semena z lopuchu roztluč a moždíři, přidej levé varle tříletého kozla, rozmačkej na prášek bílé chlupy černého psa, ustřižené v první den úplňku a sedmý den poté opálené, smíchej v láhvi s lihem a jedenadvacet dní ponech otevřené, aby se mohly vsáknout astrální síly. Pak zahusti na ohni, přidej čtyři kapky krokodýlího semene a vše přefiltruj. Při nedostatku krokodýlích semen může být výjimečně použito psího semene.“
     Z dalších známých rostlin platila tehdy za vyhlášené a mocné afrodisiakum plavuň vidlačka (Lycopodium clavatum) resp. její výtrusy, prodávané pod tajemným názvem „čarodějná mouka“.
     Jiné „léky“ se zase skládaly z terpentýnu, dryáku, oleje ze škorpiónů, z balzámu na údy, z hřebíčkového a sírového balzámu, z rozličných prášků ze suříku a modré skalice, lazuritu a z různých kořenů léčivých rostlin.
     Velký zájem mezi veřejností vzbudila latinsky psaná kniha Joanise Claudera, vydaná v roce 1661 v Lipsku pod názvem „De Philtris“ (O nápojích lásky). Později z tohoto díla čerpali inspiraci další méně slavní autoři.
     K pozoruhodným postavám konce 18. století náležel Donatien-Alphonse-Francois, alias markýz de Sade. Popsal jako první nejnovější způsoby extravagantní masochistické „terapie“ (bičování, týrání, trýznění apod.) a vysvětlil všechny její povzbuzující účinky při pohlavním styku. Značné vědomosti nabyl v oblasti přípravy „pokrmů lásky“. Běžně obdarovával ženy bonbóny, obsahující jako hlavní účinné afrodisiakum „španělské mušky“.
 
     Počátkem 19. století dochází k mohutnému rozvoji přírodních věd, a tím i lékařských věd. Přísné vědecké kritice byly podrobeny všelijaké tzv. „neléčící“ léky, kouzelné nápoje, zázračné elixíry.
     Roku 1889 upoutala značnou pozornost přednáška, kterou zveřejnil doktor Charles Edouard Brown-Séquard (1817-1894) na pařížské Akademii věd. Uváděl v ní, že po injikování výluhu ze zvířecích varlat, pocítil obnovení svěžích sil. Určitou obdobu tohoto pokusu lze najít v dávné minulosti. Již kdysi vařená, pečená, někdy i syrová kohoutí nebo býčí varlata sloužila jako nepostradatelné afrodisiakum.
     Tato nevšední „kůra“ způsobila úplnou senzaci. Četné deníky a ilustrované týdeníky okamžitě psaly palcovými titulky o nejnovější převratné omlazovací metodě, samozřejmě s patřičnou mírou nadsázky.
     Bohužel časem se zjistilo, že vychvalované účinky byly značně přehnané. Poté následovalo vystřízlivění a zároveň i velké zklamání. Nelze však doktorovi Brown-Séquardovi upřít určité badatelské prvenství. Jeho práce dala základ dalšímu vědeckému bádání. Osm let po jeho smrti byly objeveny anglickým lékařem Ernestem Henrym Starlingem ve spolupráci s W.M. Boylissem hormony.
 
     Ani ve 20. století nepoklesl zájem o různá afrodisiaka. Nejen v zahraničí, ale také v našich novinách a časopisech, se občas objevují lákavé inzeráty, které vychvalují „pilulky pro posílení energie“, „elixíry mládí“, „zázračné prostředky“, „patentní léky“, nabízející obnovu ztracené potence.
     Někdy se propagují zázračné pilulky pro muže ke zvýšení „tělesné síly“. Jejich hlavním účinným principem je yohimbin C21H26O3N2, alkaloid z kůry bujarníku yohimbe (Pausinystalia yohimbe neboli též Corynanthe yohimbe) z čeledi mořenovitých (Rubiaceae). Tento strom roste hlavně v tropické západní Africe, obzvláště kolem Guinejského zálivu, kde dosahuje výšky až 30 metrů. Vyznačuje se velkými, nápadnými listy a zvláštními květy, jež jsou uspořádané ve vidlicovitých latách.
     Zdejší obyvatelé považují odpradávna kůru za posilující lék ke zvýšení jejich potence.
     Domorodci označují tento strom jako „Yumbehoa“ nebo „Yohimboa“ a kůru pak názvy Yohimbehe, Yohimbé.
     Samotná kůra (Cortex yohimbe) přichází na trh v délce ¾ m a v tloušťce 2 až 10 mm. Její chuť je velmi hořká. Obsahuje přibližně 1 % yohimbinu. Vedle této sloučeniny jsou zastoupeny další alkaloidy jako yohimben, isoyohimbin, alloyohimbin, alfa-yohimbin aj.
     V minulosti byl yohimbin používán na evropském kontinentě jako lokální anestetikum (prostředek způsobující místní znecitlivění) v očním, ušním a krčním lékařství. Největší „slávu“ si však vydobyl jako účinné afrodisiakum nejen ve veterinární, ale též humánní medicíně. Svědčí o tom záznamy o celé řadě přípravků se jmény Aphrodine, Yohimvetol, Potentol. Tablety Rhome léčily impotenci a poluci (obsahovaly kromě yohimbinu též dusičnan strychninia, oddenky zázvoru, siličný vanilkový cukr, fosforečnan vápenatý).
     Jiné tablety s označením Virilis odstraňovaly neurastenii a impotenci. Hlavní jejich část tvořil prášek bujarníkové kůry smíchaný s lecitinem.
     Z farmakologického hlediska způsobuje yohimbin rozšíření arterií kůže, střevního kanálu, ledvin, genitálií.
     Dnes se yohimbin užívá v humánním lékařství jen zcela ojediněle při impotenci neurastenického původu, poruchách menstruačního cyklu, bolestivé menstruaci, neprůchodnosti střev.
     Současný platný Československý lékopis, čtvrté vydání (ČsL 4) uvádí yohimbin ve formě hydrochloridu – Yohimbinium chloratum C21H27ClN2O3. Jedná se o bílý, krystalický prášek, který je bez zápachu.
     Mezi další alkaloidy náleží kokain C17H21NO4, tj. původní rostlinná látka obsažená v listech keříku nebo stromku, jež dostal odborný botanický název rudoředkev koka (koka pravá)  - Erythroxylon coca, z čeledi rudodřevovitých (Erythroxylaceae).
     Rostlina pochází z vlhkých pralesů podhůří peruánských a bolivijských And, dnes však se pěstuje i v celé řadě tropických oblastí.
     Kokový keř dorůstá výše až 3 m. Pro široce eliptičné listy je charakteristické, že mají na spodní straně dva podlouhlé proužky. V období rozkvětu se objevují drobné bělavé až bělavězelené květy, které se vyznačují příjemnou vůní. Dozrávají v plody podobné šípkům.
     Koka patřila od věkách časů k významným náboženským a kultovním rostlinám v životě Inků. Její listy byly symbolem božstva a uctívaly se jako boží dar. Incká bohyně lásky se zobrazovala s větvičkou koky v ruce, neboť se věřilo, že koka pohlavně vzrušuje.
     Též nalezla uplatnění v inckém lékařství. Navracela ztracenou sílu a dodávala pozbytou energii. Jen někteří kněží a věštci mohli žvýkat koku tak dlouho, dokud se nedostali do stavu opojení. V tomto tranzu přicházeli do kontaktu s démony, a tím určovali chorobu nemocného, její budoucí průběh a následnou léčbu.
     Podle pověsti první Inka, „syn Slunce“, Mancu Capac, přišel z hor v okolí jezera Titicaca ke svému kmeni Kečuů, aby jej dovedl do nové vlasti v údolí Cuzca a jako dar přinesl „božskou rostlinu“ – větvičku koky. Druhá báje tvrdí, že jednu z hlavních manželek velikého Inky, Mayta Capac, nazvali lidé za její zásluhy Mama Coca – Matka Koka.
     Jako první Evropané poznali koku španělští dobyvatelé vedeni dobrodruhem Franciscem Pizarrem. Básník Tomás Ortiz v jednom dopise svému představenému píše, že Inkové žvýkají jakýsi list hayo, který je vzpružuje a rozveseluje a zbarvuje jim zuby do zelena.
     Do Francie z Bolívie přivezl keř Joseph de Jussein, a to v roce 1750. Již roku 1860 vyizoloval kokain v čisté formě Albert Niemann.
     Záhy se ukázalo, že tato sloučenina vykazuje velice zajímavé farmakologické působení. Průhledné, bezbarvé krystaly při dotyku vyvolaly přechodné znecitlivění. Tento poznatek vedl k tomu, že uvedená látka byla brzy zavedena do lékařské praxe jako tzv. lokální anestetikum. Umožňovala provádět chirurgům bezbolestné složité operace.
     Bohužel kokain nemá jen tyto vlastnosti. Dále silně povzbuzuje centrální nervovou soustavu, způsobuje blažený stav, pocit čilosti, navozuje sebevědomí. V kokainovém opojení bývá silně zvýšen pohlavní pud. Vyšší dávky vyvolávají omámení až halucinace.
     Dlouhodobé užívání kokainu vede k celkové tělesné zchátralosti, poruchám zažívání (zácpy, průjmy), nechutenství, nespavosti, lhostejnosti až apatii.
     Z kokainisty vzniká buď agresívní člověk, anebo jedinec duševně rozpolcený, trpící stihomamem. Objevují se u něho zrakové, sluchové a čichové poruchy. Většinou postižený vidí v obluzení dravou zvěř (makrozoopsie), kterou slyší nepřirozeně řvát a cítí přitom nepříjemné zápachy.
     Obzvláště po první světové válce se rozmohlo šňupání kokainu. Tento způsob pronikl zejména mezi francouzské prostitutky, neboť jim umožňoval dostatečnou sexuální čilost a činorodost. Mezi toxikomany měl kokain různé slangové názvy jako koks, vločka, led, C, sníh, bílý prášek, Charley, Dust, Girl.
     Dnes se rozšířila ve velkém jiná forma zneužívání kokainu, a to tzv. crack. Jde vlastně o vdechování kokainu v podobě cigaret. Jestliže kokain poškozuje různé tělesné orgány a z člověka se pomalu stává životní troska, crack ničí velmi rychle především mozkové buňky.
     Kokain proto jako zvlášť nebezpečná droga podléhá přísným zákonným ustanovením o omamných látkách, jejíž konvenci přijal i náš stát.
 
     Afrodiziakální účinky se připisují též dnes hojně zneužívané indické odrůdě konopí setého (Cannabis sativa varietas indica) z čeledi konopovitých (Cannabaceae).       
     Tato jednoletá, dvoudomá až 2 m vysoká, statná bylina má přímou lodyhu, dlanitě dělené listy, drobné květy.
     Na listech, hlavně na kvetoucích vrcholech samičích rostlin se tvoří mnoho žlázek, které produkují lepkavou, silně aromatickou, pryskyřičnatou hmotu. Ta je sbírána, sušena, ve tvaru tabulek nebo tyčinek zpracovávána na opojný prostředek hašiš, známý pod pojmenováním charas, bhang, ganja, dagga, Hitler apod. Listy a svrchní části konopí se označují jako marihuana, nebo též přezdívkami tea, pot, Mary Jane, hay, hemo, hash aj.         
     Podle dávné legendy prý indické konopí vyrostlo z vlasů boha Višnu. Droga je známa více než pět tisícročí, jak to dokládají některé historické prameny. Staří Číňané ji používali na odstranění únavy. Antičtí Řekové dali rostlině název „pramen štěstí“ a „budič smíchu“. Seznámili se s ní dávní Asyřané, Germáni a Hunové. Slavný lékař Galenos ve velké míře využíval její narkotické účinky.
     Pro své obluzující působení je v současnosti indické konopí masově zneužíváno. Po požití droga vyvolává příjemné snění, dobrou náladu, spokojenost. Smysly jsou někdy zostřeny, především sluch a chuť. Nepatrné šramoty toxikoman vnímá jako výstřely z děla, jindy zase zaznamenává otupění sluchu. Jídlo třeba jinak všední nabývá nevšední chutnosti. Obraz světa je chaotický, spojitosti se rozpadají, někdy naopak vzniká vztahovačnost. Dochází ke zvýšené sexuální touze.
     Tak jako každá toxikomanie vede i indické konopí k chátrání celé lidské osobnosti. Objevují se povahové přeměny v jednání, tj. postižení se stávají zlostnými, silně agresívními, mají bludy, strach z pronásledování a halucinace. Morální defekty, obzvláště sexuální, bývají velice časté.
     Taktéž indické konopí podléhá předpisům o omamných látkách.
 
     K získání lepší fyzické a sexuální výkonnosti se vnitřně používá včelí mateří kaše (Gelée royale – královské želé). Jde o viskózní produkt, jež tvoří ve slinných žlázách dělnice včely medonosné. Ten zaujímá výhradní potravu včelí matky po celou dobu jejího života, tzn. jak larválního vývoje, tak i po jejím vylíhnutí.
     Mateří kaše vzhledem připomíná kašovitou tekutinu, smetanovitě bílé barvy. Vyznačuje se charakteristickou slabě kořeněnou až pikantní chutí a vůní. Je částečně rozpustná ve vodě.
     Obsahuje značné množství bílkovin, sacharidů, hormonů, tuků, organických kyselin. Z vitaminů jsou nejvíce zastoupeny vitaminy skupiny B, a to hlavně B1 (thiamin), B2 (riboflavin), B6 (pyridoxin), B12 (kyanokobalamin). Též byly identifikovány některé význačné prvky jako zinek, kobalt, draslík, vápník, měď, hliník aj.
     Jmenované obsahové látky příznivě působí na centrální nervovou soustavu (mají pozitivně stimulační účinek), srdce a cévní řečiště, nepřímo snižují vysoký krevní tlak, hladinu cholesterolu v krvi, ovlivňují krvetvorbu a látkovou výměnu bílkovin a sacharidů.
     Z toho plyne, že komplex těchto sloučenin výrazně zasahuje do regulačních mechanismů organismu, a tím podporuje zvýšení celkové vitality. Proto bývá mateří kaše používána také při léčení některých forem impotence a sexuální slabosti mužů, zvláště v důsledku vyššího věku, dále při výskytu frigidity u žen.
     Včelí mateří kaše se terapeuticky využívá buď samotná, anebo v kombinaci s dalšími přírodními přípravky, zejména s extraktem ženšenu.
 
     Sovětský farmaceutický průmysl vyrábí preparát Pantocrin, což je lihový výtažek z jarních parohů jelena marala a sika.
     Zmíněný lék vykazuje stimulační účinky na růst, rozvoj a odolnost organismu. Zvyšuje práceschopnost, působí příznivě na psychiku, umožňuje zlepšení činnosti pohlavních orgánů.
     Pantocrin se používá hlavně při neurastenii, neuróze, astenii (celková tělesná slabost), impotenci u mužů, u nichž převládají deprese a u nichž došlo k všeobecné slabosti.
     Denní dávka extraktu činí 30 až 40 kapek půl hodiny před jídlem, dvakrát denně. Doba léčení trvá 2 až 3 týdny. Po patnáctidenní přestávce je možno léčení zopakovat.
     Výtažek se nedoporučuje užívat u pacientů, kteří trpí zvýšenou srážlivostí krve, arteriosklerózou, záněty ledvin.
     V posledních desetiletích nebývale vzrostla spotřeba tzv. mužských a ženských steroidních hormonů a jejich derivátů. Pro muže se objevily na trhu rozličné přípravky s vysokými dávkami androgenů (hlavně s využitím testosteronu), pro ženy pak s nadměrnými koncentracemi estrogenů, obojí většinou ve směsi s vitaminem E.
     Po jejich požití lidé cítili subjektivní zlepšení svého celkového stavu, téměř okamžitě byli vitálnější, svěžejší, žádostiví požitků života a lásky.
    Velké naděje vkládané do těchto pohlavních hormonů přinesly však zklamání. Potvrdilo se, že jejich neuvážené, dlouhodobé a neopodstatněné užívání vede k negativním reakcím s trvalými následky pro lidské zdraví. U mužů jsou to například tyto nežádoucí účinky: impotence, edémy, žloutenky, rakovina prostaty. V ženské populaci pak způsobují nechuť k jídlu, zvracení, průjmy, záněty žil, napětí v prsech. Podezřelé jsou též z rakoviny prsů a dělohy.
 
     Závěrem lze konstatovat, že již od dob šerého dávnověku toužil člověk zpomalit chod života, získat vymizelé síly, a tím i sexuální aktivitu. Jeho boj proti přírodním zákonům však stejně končil neúspěchem, neboť se ukázalo, že neexistují žádné kouzelné a čarovné prostředky, které by průběh stárnutí organismu zastavily.
     Cílem současné vědy je zmírnit a zpomalit tento proces. Přesto však není v její moci jej donekonečna prodlužovat. S tímto faktorem se bohužel musí každý z nás spokojit a vyrovnat
 
(Publikováno ve Spirit party dne 14. února 1992)