Lékárna Panax

Blín černý

     Rumiště, skládky, lesní mýtiny, paseky, okraje polí, to jsou všechno místa, kde se nejčastěji vyskytuje blín černý (Hyoscyamus niger) z čeledi lilkovitých (Solanaceae).
      Tato dvouletá, ojediněle jednoletá, až 80 cm vysoká žlaznatě chlupatá bylina se vyznačuje přímou lodyhou, chobotnatě vykrajovanými listy, korunou špinavě žlutých květů, které jsou protkané nápadnou fialovou žilnatinou.
      Odborný rodový název má původ v řeckých slovech „hys“ = vepř a „kyamos“ = bob. Kdysi se věřilo, že blín je zvlášť jedovatý pro prasata. Jiní autoři zase tento názor vyvraceli a tvrdili pravý opak. Druhový termín niger = černý je odvozen od barvy drobných semen.
     České botanické označení spadá až do dávné minulosti, neboť „praví se míti jméno od Bělena, boha slovanského (keltského), vydávajícího výpovědi zvláště v léčení.“
      Naše lidová slovesnost zná blín pod rozličnými jmény jako bylina Jasoňova, černý mák, blém, betena, čertova bylina, mateřské koření, kapří huba aj.
     S rostlinou se seznámili již staří Babylóňané, Indové a Peršané. Z dávných staroegyptských hieroglyfů vyplývá, že vdechování par z napařených blínových semen zmírňuje bolesti vykotlaných zubů.
     Zmínku o bylině nalezneme též u antických spisovatelů. Starověcí učenci ji nazývali „apollinaris“ - podle boha Apollóna. Slavný Dioscorides z Anazarby, vojenský lékař žijící na dvoře římského císaře Nerona, se ve svém díle zmiňuje dokonce o čtyřech odlišných druzích. Blín uváděl pod označením „hyoskyamos“. Staří Germáni uctívali jeho nebezpečně kouzelnou moc. Nazývali blín Belinuntia a zasvětili ho bohu Belenovi, což byl bůh světla a slunce. Galové věřili, že když byl vykopán čistou pannou  o půlnoci, přitahuje deště. Vytržen ze země o úplňku způsoboval sucha.
      Největší rozmach zaznamenal blín v dobách středověku. Tehdy byl opředen nejrůznějšími pověrami. Prostý lid spatřoval v nápadných květech podobu „uhrančivých očí“. Dobové knihy zase uváděly, že „nic dobrého není v šeredném blínu“.
      Důležitou roli sehrála bylina v čarodějnictví. S listy rulíku, bolehlavu, durmanu, kořeny mandragory tvořila základ kouzelné masti, pomocí níž bylo možné se dostat na sabat - slavnost čarodějnic.
      Blín také tvořil nezastupitelnou složku rozličných nápojů lásky (pocula amatoria, pocula libidinis), jež měly u osob opačného pohlaví vzbudit sexuální touhu. Nezřídka však takový „lék“ způsobil dané osobě smrt. Kromě toho se tenkrát využíval blín jako osvědčený uspávací prostředek před náročnými chirurgickými operacemi. Dále se předepisoval při nechutenství, revmatismu, kašli, zápalu plic, hadí uštknutí.
      Ještě poměrně nedávno se takto léčily výše uvedené choroby. Kromě jiného přípravky z blínu potlačovaly zvýšený pohybový neklid, zmírňovaly astmatické záchvaty, odstraňovaly stařecký třes a různé křeče. Uplatnily se též při přípravě očních kapek a mastí.
      Je zajímavé, že některé zahraniční lékopisy i v současnosti používají v lékařství buď samotné blínové listy (Folium hyoscyami), anebo celou nať (Herba hyoscyami). U nás se tento rostlinný materiál neužívá, neboť obsahuje velmi toxické tropanové alkaloidy, obzvláště hyoscyamin a skopolamin.
      I když využití této prastaré léčivé rostliny ustoupilo do  pozadí, přesto její historický význam pro lékařství a farmacii i nadále přetrvává.
 
(publikováno v časopise Moravskoslezský den 15/04 1998)