Lékárna Panax
Kopytník evropský
Za dávných časů tvořily rostliny významný a mnohdy i jediný zdroj při léčení chorob. Některé z nich byly dokonce pro terapii nepostradatelné. K takovým bylinám se řadil kopytník evropský (Asarum europaeum, syn. Asarum officinale) z čeledi podražcovitých (Aristolochiaceae).
Z nepřeberného množství lidových názvů lze uvést jen některé, např. beraní jazyk, kafráček, klisní kopyto, ledvinče, myší ouško, omylník, špička lesní, zajícový kořen aj.
Jde o vytrvalou rostlinu, jež dosahuje výše asi 10 cm. Vyznačuje se plazivými oddenky, krátkým stonkem, okrouhlými až ledvinovitými listy, stopkatými, zvonkovitými květy. Roste hojně a pospolitě ve stinných hájích, světlých lesích, křovinách, olšinách, při krajích potoků a v roklinách, od nížiny do horského pásma.
Rodové latinské jméno pochází buď z řeckého asaron = bez větví (tak nazýval rostlinu Pedanius Dioscorides) nebo vzniklo podle Plinia složením řeckých slov a = nikoli a saroó = zdobím, patrně proto, že květů rostliny není možno použít k vití věnců. Pojmenování se též odvozuje od řeckého asé = hnus, ošklivost (po požití rostliny se dostavuje zvracení), popř. od výrazu aséros = koberec, neboť kopytník vytváří souvislé, kobercovité porosty.
Druhový termín europaeus = evropský a officinale z latinského officina = lékárna, tj. používaný v lékárně.
Kopytník patřil mezi nejproslulejší léčiva starověku a středověku, neboť sloužil jako oblíbené a spolehlivé dávidlo.
Nejstarší český záznam o kopytníku pochází z roku 1450 a praví se v něm: „… Kopytník vezmi a yzop a chřen a jeden kořen a lékořici, vař to v dobrém víně spolu. A když povaříš chvíli dobrou, vložiž strdí ať trochu osládne a pij to ráno, v poledne a večer. A to čiň, dokud bolest čiješ. Ale varuj se, ať toho nečiníš na počátku měsíce, ani na jeho skonání, nebo by to bylo nezdravo prsům… otvírá zacpalosti jater i sleziny, sílí ledviny i měchýř. A kdož jej vloží v mošt na dva měsíce a dá jemu v ten mošt vykvasiti, pak to víno může často píti, kdož má žloutenici nebo zelenici, tu mine jemu… pak kdo má vodné tele (vodnatelnost) tomu znamenitou poskytne nemoci pomoc…“
Herbář Jana Černého (1517) vychvaluje bylinu takto: „…Stlouci kopytníkový kořen i s natí do vína, užitečné jest pití vodnatelným. Slezinné a průduchy moče otvírá, zespod i ústy žene z těla studeno i horkovlhkosti, přihby i klouby v údech čistí…“
Téměř shodné účinky popisuje i novověký lékař a botanik Petr Ondřej Mathioli. V jeho učené knize čteme: „… kopytník ve víně močený v podobě teplého nápoje ráno pitý čistí játra i slezinu, vodnatelnost i žloutenku léčí a je dobrý proti zastaralým bolestem kyčelním, sípání a kašli…“
V současné medicíně se rostlina nepoužívá, neboť je mírně jedovatá. Vyšší dávky způsobují dávení. Naproti tomu se v homeopatii uplatňuje esence z čerstvých kořenů hlavně při horečnatých onemocněních s návaly krve, nervových přecitlivělostech, hystérii, světloplachosti, předráždění, průjmech, revmatismu a kolikách.
Za zmínku stojí uvést, že oddenky obsahují silici, třísloviny, slizy, pryskyřice; nať potom převážně asaron neboli tzv. „kopytníkový kafr“, dále rozličné vonné alkoholy, aldehydy, terpeny aj.
(publikováno v časopise Salvo 00/00)
Z nepřeberného množství lidových názvů lze uvést jen některé, např. beraní jazyk, kafráček, klisní kopyto, ledvinče, myší ouško, omylník, špička lesní, zajícový kořen aj.
Jde o vytrvalou rostlinu, jež dosahuje výše asi 10 cm. Vyznačuje se plazivými oddenky, krátkým stonkem, okrouhlými až ledvinovitými listy, stopkatými, zvonkovitými květy. Roste hojně a pospolitě ve stinných hájích, světlých lesích, křovinách, olšinách, při krajích potoků a v roklinách, od nížiny do horského pásma.
Rodové latinské jméno pochází buď z řeckého asaron = bez větví (tak nazýval rostlinu Pedanius Dioscorides) nebo vzniklo podle Plinia složením řeckých slov a = nikoli a saroó = zdobím, patrně proto, že květů rostliny není možno použít k vití věnců. Pojmenování se též odvozuje od řeckého asé = hnus, ošklivost (po požití rostliny se dostavuje zvracení), popř. od výrazu aséros = koberec, neboť kopytník vytváří souvislé, kobercovité porosty.
Druhový termín europaeus = evropský a officinale z latinského officina = lékárna, tj. používaný v lékárně.
Kopytník patřil mezi nejproslulejší léčiva starověku a středověku, neboť sloužil jako oblíbené a spolehlivé dávidlo.
Nejstarší český záznam o kopytníku pochází z roku 1450 a praví se v něm: „… Kopytník vezmi a yzop a chřen a jeden kořen a lékořici, vař to v dobrém víně spolu. A když povaříš chvíli dobrou, vložiž strdí ať trochu osládne a pij to ráno, v poledne a večer. A to čiň, dokud bolest čiješ. Ale varuj se, ať toho nečiníš na počátku měsíce, ani na jeho skonání, nebo by to bylo nezdravo prsům… otvírá zacpalosti jater i sleziny, sílí ledviny i měchýř. A kdož jej vloží v mošt na dva měsíce a dá jemu v ten mošt vykvasiti, pak to víno může často píti, kdož má žloutenici nebo zelenici, tu mine jemu… pak kdo má vodné tele (vodnatelnost) tomu znamenitou poskytne nemoci pomoc…“
Herbář Jana Černého (1517) vychvaluje bylinu takto: „…Stlouci kopytníkový kořen i s natí do vína, užitečné jest pití vodnatelným. Slezinné a průduchy moče otvírá, zespod i ústy žene z těla studeno i horkovlhkosti, přihby i klouby v údech čistí…“
Téměř shodné účinky popisuje i novověký lékař a botanik Petr Ondřej Mathioli. V jeho učené knize čteme: „… kopytník ve víně močený v podobě teplého nápoje ráno pitý čistí játra i slezinu, vodnatelnost i žloutenku léčí a je dobrý proti zastaralým bolestem kyčelním, sípání a kašli…“
V současné medicíně se rostlina nepoužívá, neboť je mírně jedovatá. Vyšší dávky způsobují dávení. Naproti tomu se v homeopatii uplatňuje esence z čerstvých kořenů hlavně při horečnatých onemocněních s návaly krve, nervových přecitlivělostech, hystérii, světloplachosti, předráždění, průjmech, revmatismu a kolikách.
Za zmínku stojí uvést, že oddenky obsahují silici, třísloviny, slizy, pryskyřice; nať potom převážně asaron neboli tzv. „kopytníkový kafr“, dále rozličné vonné alkoholy, aldehydy, terpeny aj.
(publikováno v časopise Salvo 00/00)