Lékárna Panax
Durman obecný
Do skupiny jedovatých rostlin náleží durman obecný (Datura stramonium) z čeledi lilkovitých (Solanaceae).
Tato jednoletá, až 80 cm vysoká, rozvětvená bylina má střídavé, vejčité, hrubě zoubkaté listy a velmi nápadné bílé květy, jež rozkvétají přibližně v údobí od června do srpna. Plody tvoří ježaté, pukavé tobolky.
Běžně roste durman na mezích, při cestách, v okolí rumišť a skládek apod.
Latinské rodové pojmenování vychází z termínu tatorah nebo datora, což bylo původní arabské označení rostliny. Případně vzniklo označení z perského pozměněného tvaru „tatula“ („tat“ = píchat), tj. bylina s jehličkami.
Druhový botanický název je patrně odvozen ze středolatinského „strumaria“, resp. „struma“ = nádor, hrbol. Zřejmě v souvislosti s píchavými plody či tvarem listů. Někteří autoři tvrdí, že se jedná o zkomoleninu řeckého slova „stramonion“, tj. bylina rostoucí v poříčí řeky Strymon ve starověké Thrácii. Jiní zase ztotožňují durman s rostlinou strychnos manikos.
Význačný přírodozpytec J.S. Presl píše ve svém proslulém Rostlináři (1823): „Gméno swé národnj má pro aučinky na tělo člowěčj a zwjřecj, že oduruge čili, ztřešťuge.“
Lidová slovesnost dala durmanu rozličná jména jako čertí hlava, lilek ztřeštěný, panenská okurka, bodlákové jablko, vojanský mák aj.
Durman pochází původně z Nového světa. Údajně objevil bylinu osobní lékař španělského krále Filipa II. Francisco Hernandez, který ji nalezl v oblasti Mexika. Ve svém rozsáhlém spise „Rerum medicarum Novae Hispanicae thesaurus“ (1651) durman popisuje pod aztéckým výrazem „Tlapatl“.
Je zajímavé, že podobný durman, tj. Datura fastuosa, pěstovali v blízkosti svých chrámů staří Inkové. Jejich kněží používali odvar z této byliny při operacích jako anestetika, které nemocného obludilo nebo po silnější dávce způsobilo, že upadl do hlubokého narkotického spánku trvajícího několik dní.
Nápoj z durmanu podávali staří Čibčové, kolumbijský kmen, ženám a otrokům, aby přivodil strnulost, než byli zaživa pohřbeni s jejich zemřelým manželem či pánem.
Z daleké Ameriky byla dovezena semena do Španělska. Zdejší šlechtici a měšťané pěstovali durman ve svých honosných zahradách jako vzácnou ozdobnou květinu. Časem rostlina zdomácněla po celé Evropě. Rozšíření se připisuje Cikánům, kterým semena sloužila jako nezbytný prostředek k provádění magických a kouzelných obřadů.
Největší rozkvět zaznamenal durman v průběhu renesance, neboť byl součástí proslulých nápojů lásky (pocula amatoria, pocula libidinis, amatoria), jež měly vzbudit po požití silný sexuální pud.
Do lékařské praxe zavedl durman v roce 1762 známý vídeňský lékař A. von Stoerck. Využíval ho zejména k léčení epilepsie a psychóz.
U nás se ještě donedávna předepisovaly listy durmanu (Folium stramonii), a to především v podobě cigaret, jako lék při léčbě bronchiálního astmatu.
V celé rostlině jsou zastoupeny prudce účinné alkaloidy, tzv. tropanové řady, obzvláště hyoscyamin, atropin, skopolamin, skopin, belladonin aj. Z dalších sloučenin byly prokázány různé třísloviny, kumariny, silice, organické kyseliny apod.
Zmíněné alkaloidy jsou zodpovědné za jedovatost rostliny. Již v nepatrných koncentracích totiž mohou vyvolat náhlou otravu. Jejich účinek se projeví suchem v ústech a hrdle, chraptivým hlasem, zrychlením tepu, zčervenáním a oteplením kůže, zvýšením tělesné teploty, mydriázou (rozšířením zornic). Dále vznikají zrakové, čichové a sluchové halucinace. Po velkých dávkách nastává smrt zastavením dechu.
Tato jednoletá, až 80 cm vysoká, rozvětvená bylina má střídavé, vejčité, hrubě zoubkaté listy a velmi nápadné bílé květy, jež rozkvétají přibližně v údobí od června do srpna. Plody tvoří ježaté, pukavé tobolky.
Běžně roste durman na mezích, při cestách, v okolí rumišť a skládek apod.
Latinské rodové pojmenování vychází z termínu tatorah nebo datora, což bylo původní arabské označení rostliny. Případně vzniklo označení z perského pozměněného tvaru „tatula“ („tat“ = píchat), tj. bylina s jehličkami.
Druhový botanický název je patrně odvozen ze středolatinského „strumaria“, resp. „struma“ = nádor, hrbol. Zřejmě v souvislosti s píchavými plody či tvarem listů. Někteří autoři tvrdí, že se jedná o zkomoleninu řeckého slova „stramonion“, tj. bylina rostoucí v poříčí řeky Strymon ve starověké Thrácii. Jiní zase ztotožňují durman s rostlinou strychnos manikos.
Význačný přírodozpytec J.S. Presl píše ve svém proslulém Rostlináři (1823): „Gméno swé národnj má pro aučinky na tělo člowěčj a zwjřecj, že oduruge čili, ztřešťuge.“
Lidová slovesnost dala durmanu rozličná jména jako čertí hlava, lilek ztřeštěný, panenská okurka, bodlákové jablko, vojanský mák aj.
Durman pochází původně z Nového světa. Údajně objevil bylinu osobní lékař španělského krále Filipa II. Francisco Hernandez, který ji nalezl v oblasti Mexika. Ve svém rozsáhlém spise „Rerum medicarum Novae Hispanicae thesaurus“ (1651) durman popisuje pod aztéckým výrazem „Tlapatl“.
Je zajímavé, že podobný durman, tj. Datura fastuosa, pěstovali v blízkosti svých chrámů staří Inkové. Jejich kněží používali odvar z této byliny při operacích jako anestetika, které nemocného obludilo nebo po silnější dávce způsobilo, že upadl do hlubokého narkotického spánku trvajícího několik dní.
Nápoj z durmanu podávali staří Čibčové, kolumbijský kmen, ženám a otrokům, aby přivodil strnulost, než byli zaživa pohřbeni s jejich zemřelým manželem či pánem.
Z daleké Ameriky byla dovezena semena do Španělska. Zdejší šlechtici a měšťané pěstovali durman ve svých honosných zahradách jako vzácnou ozdobnou květinu. Časem rostlina zdomácněla po celé Evropě. Rozšíření se připisuje Cikánům, kterým semena sloužila jako nezbytný prostředek k provádění magických a kouzelných obřadů.
Největší rozkvět zaznamenal durman v průběhu renesance, neboť byl součástí proslulých nápojů lásky (pocula amatoria, pocula libidinis, amatoria), jež měly vzbudit po požití silný sexuální pud.
Do lékařské praxe zavedl durman v roce 1762 známý vídeňský lékař A. von Stoerck. Využíval ho zejména k léčení epilepsie a psychóz.
U nás se ještě donedávna předepisovaly listy durmanu (Folium stramonii), a to především v podobě cigaret, jako lék při léčbě bronchiálního astmatu.
V celé rostlině jsou zastoupeny prudce účinné alkaloidy, tzv. tropanové řady, obzvláště hyoscyamin, atropin, skopolamin, skopin, belladonin aj. Z dalších sloučenin byly prokázány různé třísloviny, kumariny, silice, organické kyseliny apod.
Zmíněné alkaloidy jsou zodpovědné za jedovatost rostliny. Již v nepatrných koncentracích totiž mohou vyvolat náhlou otravu. Jejich účinek se projeví suchem v ústech a hrdle, chraptivým hlasem, zrychlením tepu, zčervenáním a oteplením kůže, zvýšením tělesné teploty, mydriázou (rozšířením zornic). Dále vznikají zrakové, čichové a sluchové halucinace. Po velkých dávkách nastává smrt zastavením dechu.