Lékárna Panax
Přírodní látky proti rakovině
Rakovina jako choroba je známa již od nepaměti. Svědčí o tom zmínka v Ebenově papyru z doby přibližně kolem roku 1 500 před naším letopočtem. Tehdejší léčitelství používalo v hojné míře jako osvědčený prostředek kvasnice.
Počátkem 50. let minulého století se ukázalo, že kvasnice resp. kyselina listová (acidum folicum, LC-faktor, vitamin Bc, vitamin M) z nich vyizolovaná má skutečně protirakovinné účinky.
Význačný starověký lékař Pedanius Dioscorides z Anazarby (1.stol.n.l.) popisuje ve svém díle ocún jesenní (Colchicum autumnale) jako lék proti této zhoubné nemoci. Dávní Římané pojmenovali rostlinu „filius ante pater“ – syn před otcem, aby vyjádřili, že bylina tvoří dříve semena (na jaře) než plody (na podzim).
Účinnou amorfní látku z ocúnu získali v roce 1820 badatelé P. J. Pelletier aj. Caventou a v letech 1883-1886 A. Houde a S. Zeisel krystalickou sloučeninu, kterou nazvali kolchicin. Vedle kolchicinu byly později vyizolovány další alkaloidní látky, a to zejména demekolcin.
Vědecké práce potvrdily, že sloučeniny blízké kolchicinu působí proti chronické granulocytózní leukémii. Samotný kolchicin a demekolcin účinkují imunosupresivně, tj. potlačují nežádoucí imunologické reakce.
Dlouhou dobu je též v popředí zájmu jmelí bílé (Viscum album) z botanické čeledi ochmetovitých (Loranthaceae). Jako protirakovinný prostředek je uvádí a doporučuje věhlasný učenec starověku Plinius Starší. Keltští kněží, druidové, uctívali jmelí jako posvátnou rostlinu. Cenili si ji tak, že sklizeň údajně prováděli zlatými srpy.
První parenterální podání extraktů ze jmelí při nádorových chorobách poprvé uskutečnil v roce 1920 Steiner.
O čtyřicet let později zjistil Vester a Mai, že mezi aminokyselinami, obsaženými ve šťávě jmelí velmi nápadně převažuje arginin a prolin, kdežto glutamin, asparagin a tryptofan zcela chyběly. Na základě těchto poznatků skupina biochemiků získala frakci „VP 16“, u níž se prokázalo, že je směsí pravděpodobně deseti bílkovinných složek. Tyto části měly tendenci se vázat na nukleové kyseliny, brzdit jejich syntézu u některých typů pokusných nádorových buněk. Dále podporovaly funkci brzlíku, tedy činnost imunitního systému.
V současnosti se předpokládá, že Vesterova frakce „VP 16“ je směsí lektinů, jejich řetězců a snad i degradačních produktů.
Lektiny jsou vysokomolekulární glykoproteiny, které obsahují v molekule specifická vazebná místa pro zcela určité sacharidy. Mají schopnost aglutinovat (shlukovat) buňky a srážet konjugáty se sacharidy. Nejsou však shodné s protilátkami. Jejich biologická funkce není zatím zcela vyjasněna.
Pomocí afinitní chromatografie byly dosud separovány a popsány tři lektiny značené jako ML I, ML II a ML III. Všechny aglutinují lidské erytrocyty a též nádorové buňky u myší. Předpokládá se, že lektin ML I patrně brzdí syntézu bílkovin na buněčných ribozomech. Úspěšná léčba nádoru velmi závisí na tom, zda příslušná rakovinná buňka má na svém povrchu glykokonjugát, k němuž projevuje lektin podstatně vyšší vztah než k povrchu normálních buněk.
Systematický výzkum rostlin vedl k zajímavým objevům. Středem zájmu se stal barvínek růžový (Catharanthus roseus, synonymum Vinca rosea) z čeledi toješťovitých (Apocynaceae).
U myší infikovaných leukémií P-1534 se po aplikaci extraktu z této rostliny prodloužil život o 60 až 80 %.
V roce 1955 byl poprvé popsán alkaloid vinkaleukoblastin (VLB, vinblastin), který záhy připravil Beer v krystalickém stavu.
Začátkem 60.let minulého století doktor Gordon Svoboda, fytochemik známé americké firmy Elli Lilly, rozšířil počet vyizolovaných alkaloidů na 29. Hlavní jeho přínos spočíval v tom, že separoval vinkristin, jenž se ukázal být značně biologicky aktivní.
Jeden gram tohoto alkaloidu, což je přibližně 6 týdenní terapeutická dávka, byl získán ze 2 tun rozemletých listů. Vinkristin vykazuje nejnižší farmaceutickou výtěžnost z dosud publikovaných alkaloidů. Suma alkaloidů z barvínku růžového činí asi 0,7 %, z toho vinkristin je obsažen v množství 0,00035%!
Hlavní indikace vinblastin představuje chronická leukémie, neuroblastom, solidní karcinomy prsu a plic. Vinkristin se podává hlavně u akutní dětské leukémie, Wilmsova tumoru a lymfogranulomu.
V poslední době je velice propagováno tzv. „červené lapacho“ (Red Lapacho), resp. čaj z něho připravený. Z historických pramenů vyplývá, že potomci Inků z kmene Callawaya používali tento nápoj k léčení rakoviny a dalších nemocí. Dnes se uvedený lidový prostředek využívá obzvláště v Brazílii a Peru.
Matečnou rostlinu tvoří kůra ze stromu Tecoma lapacho (syn. Tabebuia lapacho) z čeledi Bignoniaceae. K hlavním obsahovým látkám patří lapachol a lapachon.
Argentinský lékař Theodor Meyers podával s úspěchem pacientům s rakovinným onemocněním „červené lapacho“ ve formě tekutiny pod názvem Inka čaj. Tento nápoj dále doporučoval při anémii (chudokrevnosti), kolikách, vředech, zánětech žil. Dobré výsledky měl i při léčbě zažívacího traktu, především u chorob střev, jater a žlučníku.
Doktor Hartwell z amerického Národního střediska pro chemoterapii rakoviny věnoval pět let badatelské práce antirakovinovému léku indiánského kmene Penobscotů tzv. americké mandragoře (May apple), jejíž přesný odborný název zní noholist štítnatý (Podophyllum peltatum) z čeledi Podophyllaceae. Jedná se o vytrvalou rostlinu, která vytváří až jeden metr dlouhý plazivý oddenek.
Klinické výsledku ukázaly, že podzemní části obsahují obzvláště 3 až 6 % pryskyřice, v níž jsou zastoupeny hlavně lignany (alfa- a beta-peltatin). Bylo dokázáno, že lignany ovlivňují dělení buněk podobně jako kolchicin, jsou však méně toxické a působí selektivněji. Experimenty potvrdily vliv lignanů na omezení růstu některých nádorů zažívacího traktu a rakoviny prsů, která se šířila směrem k plicím.
Velmi perspektivní se zdají být witanolidy, tj. steroidní laktony produkované rostlinnými čeleděmi lilkovitých (Solanaceae), zejména rody Withania, Jaborosa, Acnistus, Dunalia aj.
Jeden z witanolidy witaferin A působí nejen protinádorově, ale též antibakteriálně a antiarthriticky (proti zánětům kloubů).
Pozoruhodné protirakovinné účinky byly zjištěny též u celé řady našich léčivých rostlin. Namátkou možno uvést třezalku tečkovanou (Hypericum perforatum), měsíček lékařský (Calendula officinalis), vlaštovičník větší (Chelidonium majus), posed dvoudomý (Bryonia dioica), lopuch větší (Arctium lappa), česnek kuchyňský (Allium sativum) aj.
Výčet všech rostlinných druhů není samozřejmě tímto vyčerpán. Každoročně bývá v odborné literatuře publikováno velké množství údajů o rostlinách s antirakovinnými účinky.
Závěrem je nutné se zmínit i o některých rostlinách, resp. o jejich obsahových látkách, jež samy mohou vyvolat rakovinu. Rakovinné bujení způsobují sloučeniny zastoupené hlavně v botanických rodech Senecio, Crotalaria, Heliotropin aj. Účinné principy palmy rodu Cycas vyvolávají tumory jater, ledvin, plic, zažívacího traktu u mnohých pokusných zvířat. Taktéž kapradí orlí (Pteridium aquilium) se podílí na vzniku rakoviny střev a močových cest. Ve vědeckých publikacích se objevily zprávy o tom, že někteří zástupci z čeledi brukvovitých (Brassicaceae) mohou být považováni za potencionální původce kancerogenity.
Alkaloid sanquinarin izolovaný z rodu Papaver (mák) a Fumaria (zemědým) aplikovaný na kůži vytváří místní nádory. Rakovinotvornými látkami jsou i další alkaloidy jako olovacin, protoanemonin, metylprotoanemonin, solanin, elipticin aj.
Počátkem 50. let minulého století se ukázalo, že kvasnice resp. kyselina listová (acidum folicum, LC-faktor, vitamin Bc, vitamin M) z nich vyizolovaná má skutečně protirakovinné účinky.
Význačný starověký lékař Pedanius Dioscorides z Anazarby (1.stol.n.l.) popisuje ve svém díle ocún jesenní (Colchicum autumnale) jako lék proti této zhoubné nemoci. Dávní Římané pojmenovali rostlinu „filius ante pater“ – syn před otcem, aby vyjádřili, že bylina tvoří dříve semena (na jaře) než plody (na podzim).
Účinnou amorfní látku z ocúnu získali v roce 1820 badatelé P. J. Pelletier aj. Caventou a v letech 1883-1886 A. Houde a S. Zeisel krystalickou sloučeninu, kterou nazvali kolchicin. Vedle kolchicinu byly později vyizolovány další alkaloidní látky, a to zejména demekolcin.
Vědecké práce potvrdily, že sloučeniny blízké kolchicinu působí proti chronické granulocytózní leukémii. Samotný kolchicin a demekolcin účinkují imunosupresivně, tj. potlačují nežádoucí imunologické reakce.
Dlouhou dobu je též v popředí zájmu jmelí bílé (Viscum album) z botanické čeledi ochmetovitých (Loranthaceae). Jako protirakovinný prostředek je uvádí a doporučuje věhlasný učenec starověku Plinius Starší. Keltští kněží, druidové, uctívali jmelí jako posvátnou rostlinu. Cenili si ji tak, že sklizeň údajně prováděli zlatými srpy.
První parenterální podání extraktů ze jmelí při nádorových chorobách poprvé uskutečnil v roce 1920 Steiner.
O čtyřicet let později zjistil Vester a Mai, že mezi aminokyselinami, obsaženými ve šťávě jmelí velmi nápadně převažuje arginin a prolin, kdežto glutamin, asparagin a tryptofan zcela chyběly. Na základě těchto poznatků skupina biochemiků získala frakci „VP 16“, u níž se prokázalo, že je směsí pravděpodobně deseti bílkovinných složek. Tyto části měly tendenci se vázat na nukleové kyseliny, brzdit jejich syntézu u některých typů pokusných nádorových buněk. Dále podporovaly funkci brzlíku, tedy činnost imunitního systému.
V současnosti se předpokládá, že Vesterova frakce „VP 16“ je směsí lektinů, jejich řetězců a snad i degradačních produktů.
Lektiny jsou vysokomolekulární glykoproteiny, které obsahují v molekule specifická vazebná místa pro zcela určité sacharidy. Mají schopnost aglutinovat (shlukovat) buňky a srážet konjugáty se sacharidy. Nejsou však shodné s protilátkami. Jejich biologická funkce není zatím zcela vyjasněna.
Pomocí afinitní chromatografie byly dosud separovány a popsány tři lektiny značené jako ML I, ML II a ML III. Všechny aglutinují lidské erytrocyty a též nádorové buňky u myší. Předpokládá se, že lektin ML I patrně brzdí syntézu bílkovin na buněčných ribozomech. Úspěšná léčba nádoru velmi závisí na tom, zda příslušná rakovinná buňka má na svém povrchu glykokonjugát, k němuž projevuje lektin podstatně vyšší vztah než k povrchu normálních buněk.
Systematický výzkum rostlin vedl k zajímavým objevům. Středem zájmu se stal barvínek růžový (Catharanthus roseus, synonymum Vinca rosea) z čeledi toješťovitých (Apocynaceae).
U myší infikovaných leukémií P-1534 se po aplikaci extraktu z této rostliny prodloužil život o 60 až 80 %.
V roce 1955 byl poprvé popsán alkaloid vinkaleukoblastin (VLB, vinblastin), který záhy připravil Beer v krystalickém stavu.
Začátkem 60.let minulého století doktor Gordon Svoboda, fytochemik známé americké firmy Elli Lilly, rozšířil počet vyizolovaných alkaloidů na 29. Hlavní jeho přínos spočíval v tom, že separoval vinkristin, jenž se ukázal být značně biologicky aktivní.
Jeden gram tohoto alkaloidu, což je přibližně 6 týdenní terapeutická dávka, byl získán ze 2 tun rozemletých listů. Vinkristin vykazuje nejnižší farmaceutickou výtěžnost z dosud publikovaných alkaloidů. Suma alkaloidů z barvínku růžového činí asi 0,7 %, z toho vinkristin je obsažen v množství 0,00035%!
Hlavní indikace vinblastin představuje chronická leukémie, neuroblastom, solidní karcinomy prsu a plic. Vinkristin se podává hlavně u akutní dětské leukémie, Wilmsova tumoru a lymfogranulomu.
V poslední době je velice propagováno tzv. „červené lapacho“ (Red Lapacho), resp. čaj z něho připravený. Z historických pramenů vyplývá, že potomci Inků z kmene Callawaya používali tento nápoj k léčení rakoviny a dalších nemocí. Dnes se uvedený lidový prostředek využívá obzvláště v Brazílii a Peru.
Matečnou rostlinu tvoří kůra ze stromu Tecoma lapacho (syn. Tabebuia lapacho) z čeledi Bignoniaceae. K hlavním obsahovým látkám patří lapachol a lapachon.
Argentinský lékař Theodor Meyers podával s úspěchem pacientům s rakovinným onemocněním „červené lapacho“ ve formě tekutiny pod názvem Inka čaj. Tento nápoj dále doporučoval při anémii (chudokrevnosti), kolikách, vředech, zánětech žil. Dobré výsledky měl i při léčbě zažívacího traktu, především u chorob střev, jater a žlučníku.
Doktor Hartwell z amerického Národního střediska pro chemoterapii rakoviny věnoval pět let badatelské práce antirakovinovému léku indiánského kmene Penobscotů tzv. americké mandragoře (May apple), jejíž přesný odborný název zní noholist štítnatý (Podophyllum peltatum) z čeledi Podophyllaceae. Jedná se o vytrvalou rostlinu, která vytváří až jeden metr dlouhý plazivý oddenek.
Klinické výsledku ukázaly, že podzemní části obsahují obzvláště 3 až 6 % pryskyřice, v níž jsou zastoupeny hlavně lignany (alfa- a beta-peltatin). Bylo dokázáno, že lignany ovlivňují dělení buněk podobně jako kolchicin, jsou však méně toxické a působí selektivněji. Experimenty potvrdily vliv lignanů na omezení růstu některých nádorů zažívacího traktu a rakoviny prsů, která se šířila směrem k plicím.
Velmi perspektivní se zdají být witanolidy, tj. steroidní laktony produkované rostlinnými čeleděmi lilkovitých (Solanaceae), zejména rody Withania, Jaborosa, Acnistus, Dunalia aj.
Jeden z witanolidy witaferin A působí nejen protinádorově, ale též antibakteriálně a antiarthriticky (proti zánětům kloubů).
Pozoruhodné protirakovinné účinky byly zjištěny též u celé řady našich léčivých rostlin. Namátkou možno uvést třezalku tečkovanou (Hypericum perforatum), měsíček lékařský (Calendula officinalis), vlaštovičník větší (Chelidonium majus), posed dvoudomý (Bryonia dioica), lopuch větší (Arctium lappa), česnek kuchyňský (Allium sativum) aj.
Výčet všech rostlinných druhů není samozřejmě tímto vyčerpán. Každoročně bývá v odborné literatuře publikováno velké množství údajů o rostlinách s antirakovinnými účinky.
Závěrem je nutné se zmínit i o některých rostlinách, resp. o jejich obsahových látkách, jež samy mohou vyvolat rakovinu. Rakovinné bujení způsobují sloučeniny zastoupené hlavně v botanických rodech Senecio, Crotalaria, Heliotropin aj. Účinné principy palmy rodu Cycas vyvolávají tumory jater, ledvin, plic, zažívacího traktu u mnohých pokusných zvířat. Taktéž kapradí orlí (Pteridium aquilium) se podílí na vzniku rakoviny střev a močových cest. Ve vědeckých publikacích se objevily zprávy o tom, že někteří zástupci z čeledi brukvovitých (Brassicaceae) mohou být považováni za potencionální původce kancerogenity.
Alkaloid sanquinarin izolovaný z rodu Papaver (mák) a Fumaria (zemědým) aplikovaný na kůži vytváří místní nádory. Rakovinotvornými látkami jsou i další alkaloidy jako olovacin, protoanemonin, metylprotoanemonin, solanin, elipticin aj.