Lékárna Panax
Léčivé houby
Lidé se zajímali o houby již odpradávna. Potvrzují to četné archeologické vykopávky, nástěnné malby a staré rukopisy.
Nejstaršími dochovanými památkami, které svědčí o zájmu člověka o houby, jsou jeskynní kresby z mladší doby kamenné, nalezené na Čukotce. Můžeme na nich spatřit lidské postavy, nad jejichž hlavami „krouží“ plodnice hub.
Muchomůrka jako droga
Houby znali i příslušníci některých starých národů. V Rigvédě, souboru staroindických náboženských hymnů, se vzpomíná božstvo (božská droga) Soma. Vědci považovali Somu za směs rozličných rostlin, neboť v Rigvédě není blíže popsaná. Známý etnomykolog R. G. Wasson tuto otázku podrobně prostudoval a dokázal, že nadpřirozená droga uvedená v Rigvédě je muchomůrka červená (Amanita muscaria).
Z plodnic této houby připravovali kněží pro náboženské obřady nápoj s halucinogenními účinky. Wassonova tvrzení podporuje i zjištění, že některé etnické skupiny z oblastí Kamčatky ještě donedávna využívaly opojné účinky muchomůrky červené jako náhradu za alkoholické nápoje.
Starověcí Skandinávci se také seznámili s vlastnostmi některých hub, avšak s racionalismem jim vlastním nepřikládali houbám božský původ. Traduje se, že zejména norští Berserkové před bojem patrně jedli muchomůrky a uváděli se tak do silného vzrušení, v němž se vrhali do zuřivého boje, neboť houby jim dodávaly sílu a mužnost.
Houby jako léčivo na Dálném východě
Velkou pozornost věnovalo houbám léčitelství Dálného východu. Mezi vyhlášená léčiva se řadily houby rodu Ganoderma (lesklokorky), především Ganoderma lucidum (lesklokorka lesklá), označovaná čínsky „ling zhi“. Tato houba je uváděna už ve starodávném spise legendárního císaře Shen Nunga.
Autor Li Shi Zhen ve svém díle Gang Mu Pen T´Sao řadil houbu mezi tonizující prostředek, který zvyšuje sílu, zlepšuje paměť, oddaluje stárnutí a dokonce zajišťuje nesmrtelnost.
Tradiční japonské léčitelství uvádí tuto houbu pod termínem „reishi“, „saiwaitake“ nebo „sakikusa“ a považuje ji za výborný lék proti nespavosti, bronchiálnímu astmatu či zánětu dýchacích cest. Současně celkově posilovala organismus a podporovala chuť k jídlu.
Houba housenice čínská (Cordyceps sinensis), parazitující na housenkách hrotnokřídlatých přástevníků, poskytovala drahocenný medikament „xia-cao dong-chong“, o kterém se věřilo, že může vyléčit některé nemoci jako žloutenku a souchotiny či vážná poranění.
Houby v antice – pokrm i lék
Vědecký latinský název hub (Mycota nebo Mycetes) má původ v řeckém pojmenování pro žampión – mykos, který byl znám již starým Řekům.
První písemné zmínky o houbách nacházíme v díle Aristotelova žáka Theophrasta z Eresu (371-287 př.n.l.). Ve svých spisech dal houbám jména „mykes“ a „hydnon“. Popisuje hlavně velké jedlé houby, jako např. žampióny, lanýže, smrže.
Vynikající řecký materialistický filozof Démokritos z Adér (460-370 n.l.) si velice cenil houbu verpáník lékařský neboli troudnatec modřínový (Agaricus officinale) a nazýval jej „domácím čili čeledním lékem proti neduhům vnitřním“.
O klasifikaci hub se poprvé pokusil polyhistor Plinius starší (23-79 n.l.) ve své encyklopedii přírodních věd „Naturalis historia“, která čítala celkem třicet sedm knih. Houby rozdělil na dvě skupiny: na jedlé a nejedlé. Jeho čistě gastronomický přístup při dělení hub lze vysvětlit tím, že ve starém Římě se velice cenily kulinární kvality hub. Obzvláštní oblibě se těšila muchomůrka císařská (Amanita caesarea), kterou nazývali „boleti“ – byla považována za nejlepší z jedlých hub. Tuto nevšední pochoutku chválí i Juvenalis ve svých Satirách. Dokladem toho je následující text: „Chudým přátelům se darují jiné houby, nevalného druhu; boleti – pánovi.“
Není proto divu, že věhlasný římský labužník Apicius věnoval přípravě hub ve své kuchařské knize dvě samostatné kapitoly.
Vojenský lékař Dioscorides z Anazarby (1.stol.n.l.) sepsal pětisvazkové dílo o léčivech nazvané latinsky „De materia medica“, v němž kromě popisu jedlých a jedovatých hub poukázal rovněž na léčebné vlastnosti choroše modřínového (Agaricus albus), včetně jeho schopnosti léčit některé žaludeční a střevní choroby.
Řecký učenec Claudius Galenus z Pergamu (129-199 n.l.) tvrdil, že jen málo hub se dá jíst a že většina z nich „dusí a rdousí toho, kdo je požívá“.
Římané samozřejmě věděli i o jedovatosti některých hub. Existuje například domněnka, že římského císaře Claudia otrávila houbami jeho vlastní manželka Agrippina. Pro tuto ženu patrně nebylo nikterak obtížné zaměnit některou poživatelnou houbu například za smrtelně jedovatou muchomůrku zelenou (Amanita phalloides).
Názory na houby ve středověku
Středověk nám o houbách dochoval jen málo údajů, a tak lze jen předpokládat, že i v této době lidé využívali houby jako chutné jídlo i jako vražedný nástroj, neboť tyto dvě vlastnosti byly již podrobně známy a prověřeny zkušenostmi věků.
Svatá Hildegarda, abatyše z Ruprechtsbergu (1097-1178), píše ve svém díle o nepoživatelných, škodlivých a jedovatých houbách. Houby rostoucí na zemi zavrhuje jako nejedlé a doporučuje k požívání pouze ty, které rostou na stojících nebo ležících stromech.
Přibližně o sto let později tvrdil znamenitý přírodovědec a scholastický filozof Albertu Magnáš neboli Albert von Bollstädt (asi 1207-1280), že sušené houby nejsou tak škodlivé jako čerstvé. Dále uvádí: „Pokud přímo nezabíjejí, mohou houby způsobit bezvědomí, poruchy dýchání, jater a zažívání.“
Jak se dívali na houby v novověku
V době renesance začala být intenzívně studována příroda. Vznikaly četné herbáře s podrobnými zápisy a obrázky rostlin včetně hub. Šlo převážně o popisy velkých kloboukatých hub a chorošů. Vynikající rakouský botanik Charles de l´Ecluse (1526-1609) uveřejnil více než sto druhů hub a své popisy opatřil poměrně zdařilými obrázky. Avšak původ hub zůstal záhadou až do 19. století.
Jan Kopp z Raumentalu ve svém Regimentu zdraví, napsaném v roce 1536, píše: „Hub v těchto zemích více používáme než bylin. Všechny jedovaté nejsou, ale i jedlé škodí žaludku, větry vzbuzují. Raději suché než čerstvé nebo zelené jísti. Má je dlouho a dobře vařiti, první a druhou vodou, v kteréž by vřely, slíti, vždycky dobře zcediti. Pak teprve s cibulí, pepřem, zázvorem a šafránem dobře okořeniti aneb s petrželí, kmínem, pepřem a zázvorem je připraviti. Nemnoho jich jísti a čisté, staré, silné víno na ně píti.“
Uvedený autor například doporučuje některé houby jako účinný lék proti příjici (syfilida) neboli „francouzské nemoci“.
Německý lékař a botanik Adam Lonitzer (1528-1586) napsal o vatovci obrovském - syn. pýchavka obrovská (Lagermannia giganeta), uváděným dříve i pod názvy fungus bovista, bovista, aj. toto: „bovista… svým moučným obsahem prospívá starým vlhkým škodlivinám, které vysušuje a tak ke zhojení přivádí staré vředy a rány“.
V lidovém léčitelství se houba osvědčila též při chorobách močového ústrojí.
Holandský lékař Johannis van Beverwyck tvrdil ve své knize „Chirurgia oder Heyl-Kunst“ (1672), že krvácející rány možno ucpat cupaninou anebo ještě lépe bovistou.
Humanistický lékař a botanik Petr Ondřej Mathioli na stránkách Herbáře z roku 1562 poučuje: „Houby vesměs nejsou ani byliny, ani koření, ani květ, ani semeno, nýbrž sama pouhá zbytečná vlhkost země, stromů, shnilého dříví a jiných věcí. Proto také nevelmi dlouho trvají a v sedmi dnech se rodí i zase hynou a mizejí. Nejvíce a nejspíše pak vyrážejí a vyrůstají ze země, když má hřmíti a pršeti…“
Mathioli uvádí i prostředky používané při otravách houbami: „Křen vařený anebo smažený s houbami odnímá jim zlou a škodlivou jejich povahu a dělá z nich příjemný a chutný pokrm. Také se mohou vařiti s planými nebo pečenými hruškami a tak nebudou škodlivé. Kdo by jedl jedovaté nebo nedobře připravené houby, má hned dáviti a vzíti směs řetkvového semene ve vlažné vodě s octem. Také jest dobré píti hořčici, angelikový kořen nebo libeček, utlučený na prášek, ve víně.“
Lidové léčitelství též používalo hadovku smrdutou (Phallus impudicus) ve formě obkladů proti dně a revmatickým obtížím. Muži si ji cenili jako silné a mocné afrodisiakum (prostředek zvyšující pohlavní pud).
Již jednou zmíněný verpáník lékařský, resp. usušené plodnice, tvořil dříve součást rozmanitých přípravků, jako například vyhlášených projímavých „Pražských jesuitských pilulek“. Tato houba se také předepisovala s jinými bylinami proti revmatismu, chronickým katarům dýchacích cest, pocení i závratím. Smíchaná s opiem potlačovala křečovité průjmy.
Rukopisy z 16. a 17. století, popisující zaniklou kulturu národů Aztéků a Mayů, hovoří o liturgických obřadech, při kterých se pojídaly některé kloboukaté houby, vyvolávající halucinace.
Francouzský mykolog R. Heim zjistil, že staré aztécké kmeny a později i mexické kmeny Indiánů Střední Ameriky používaly při náboženských rituálech a v lidovém léčitelství plodnice drobných lupenatých hub s tmavými výtrusy a nazývaly je teonanacatl, tj. „maso bohů“.
Jako první Evropan popsal v 16. století teonanacatl a jeho účinky španělský mnich Sahagún. Posvátné houby nesměly chybět ani při korunovační slavnosti mocného vládce Montezumy v roce 1502.
Teprve až v našem století se zjistilo, že jde o houbu lysohlavou mexickou (Psilocybe mexicana), která v sobě ukrývá látku s psychotropními účinky – psilocybin.
Houby jako homeopatické léky
Některé houby se osvědčily v homeopatické léčbě. Německý lékař H. Storch (1956) používal „démonickou“ muchomůrku červenou u nemocných, u nichž došlo k oslabení celkové výkonnosti. Často ji podával při nervové podrážděnosti s tikem, svalovém třesu, škytavce, nočním pomočování, Parkinsonově chorobě.
Hřib satan (Boletus satanas) se v homeopatii uplatnil proti úplavici, malárii, žlučníkovým a jaterním chorobám.
Houba paličkovice nachová (Claviceps purpurea) vytváří temně fialová sklerocia (růžky), která jsou v homeopatických lékopisech popisována jako námel (Secale cornutum). Ten se používá při léčbě tzv. „digitus mortuus“ (zmrtvělý prst), při Bergerově chorobě, suché formě diabetické gangrény a nadměrném menstruačním krvácení.
Houby jako farmaceutická surovina
Námel dnes patří mezi důležitou farmaceutickou surovinu pro izolaci alkaloidů, které mají upotřebení především v gynekologii.
V šedesátých letech byl v Botanickém ústavu v Leningradu studován rezavec šikmý (Inonotus obliquus), lidově nazývaný „březová houba“ nebo též „čaga“. Extrakt z tohoto choroše se osvědčil při léčbě žaludečních vředů. Kromě toho měl antibiotické a protirakovinné účinky.
Velké naděje se vkládaly do kalvacinu – přípravku získaného z vatovce obrovského, který v laboratorních podmínkách vykazoval vysokou protirakovinnou aktivitu. Bohužel pro značnou toxicitu nebyl do lékařské praxe uveden.
Látky s protirakovinnou účinností se podařilo separovat i z houževnatce jedlého (Lentinus edodes), hlívy ústřičné (Pleurotus ostreatus), penízovky sametonohé (Collybia velutipes) a jiných druhů, u nichž nadále pokračuje intenzívní výzkum.
Vyšší houby ve svých tělech produkují bohatou paletu rozmanitých metabolitů jako jsou aminokyseliny, sacharidy, organické kyseliny, steroidy, antibiotika, fenoly, chinony, puriny aj. Mohou se tudíž v budoucnosti stát významným a perspektivním zdrojem nových léčivých přípravků.
Publikováno v časopise Vital 4/96, str. 24 (upraveno)
Nejstaršími dochovanými památkami, které svědčí o zájmu člověka o houby, jsou jeskynní kresby z mladší doby kamenné, nalezené na Čukotce. Můžeme na nich spatřit lidské postavy, nad jejichž hlavami „krouží“ plodnice hub.
Muchomůrka jako droga
Houby znali i příslušníci některých starých národů. V Rigvédě, souboru staroindických náboženských hymnů, se vzpomíná božstvo (božská droga) Soma. Vědci považovali Somu za směs rozličných rostlin, neboť v Rigvédě není blíže popsaná. Známý etnomykolog R. G. Wasson tuto otázku podrobně prostudoval a dokázal, že nadpřirozená droga uvedená v Rigvédě je muchomůrka červená (Amanita muscaria).
Z plodnic této houby připravovali kněží pro náboženské obřady nápoj s halucinogenními účinky. Wassonova tvrzení podporuje i zjištění, že některé etnické skupiny z oblastí Kamčatky ještě donedávna využívaly opojné účinky muchomůrky červené jako náhradu za alkoholické nápoje.
Starověcí Skandinávci se také seznámili s vlastnostmi některých hub, avšak s racionalismem jim vlastním nepřikládali houbám božský původ. Traduje se, že zejména norští Berserkové před bojem patrně jedli muchomůrky a uváděli se tak do silného vzrušení, v němž se vrhali do zuřivého boje, neboť houby jim dodávaly sílu a mužnost.
Houby jako léčivo na Dálném východě
Velkou pozornost věnovalo houbám léčitelství Dálného východu. Mezi vyhlášená léčiva se řadily houby rodu Ganoderma (lesklokorky), především Ganoderma lucidum (lesklokorka lesklá), označovaná čínsky „ling zhi“. Tato houba je uváděna už ve starodávném spise legendárního císaře Shen Nunga.
Autor Li Shi Zhen ve svém díle Gang Mu Pen T´Sao řadil houbu mezi tonizující prostředek, který zvyšuje sílu, zlepšuje paměť, oddaluje stárnutí a dokonce zajišťuje nesmrtelnost.
Tradiční japonské léčitelství uvádí tuto houbu pod termínem „reishi“, „saiwaitake“ nebo „sakikusa“ a považuje ji za výborný lék proti nespavosti, bronchiálnímu astmatu či zánětu dýchacích cest. Současně celkově posilovala organismus a podporovala chuť k jídlu.
Houba housenice čínská (Cordyceps sinensis), parazitující na housenkách hrotnokřídlatých přástevníků, poskytovala drahocenný medikament „xia-cao dong-chong“, o kterém se věřilo, že může vyléčit některé nemoci jako žloutenku a souchotiny či vážná poranění.
Houby v antice – pokrm i lék
Vědecký latinský název hub (Mycota nebo Mycetes) má původ v řeckém pojmenování pro žampión – mykos, který byl znám již starým Řekům.
První písemné zmínky o houbách nacházíme v díle Aristotelova žáka Theophrasta z Eresu (371-287 př.n.l.). Ve svých spisech dal houbám jména „mykes“ a „hydnon“. Popisuje hlavně velké jedlé houby, jako např. žampióny, lanýže, smrže.
Vynikající řecký materialistický filozof Démokritos z Adér (460-370 n.l.) si velice cenil houbu verpáník lékařský neboli troudnatec modřínový (Agaricus officinale) a nazýval jej „domácím čili čeledním lékem proti neduhům vnitřním“.
O klasifikaci hub se poprvé pokusil polyhistor Plinius starší (23-79 n.l.) ve své encyklopedii přírodních věd „Naturalis historia“, která čítala celkem třicet sedm knih. Houby rozdělil na dvě skupiny: na jedlé a nejedlé. Jeho čistě gastronomický přístup při dělení hub lze vysvětlit tím, že ve starém Římě se velice cenily kulinární kvality hub. Obzvláštní oblibě se těšila muchomůrka císařská (Amanita caesarea), kterou nazývali „boleti“ – byla považována za nejlepší z jedlých hub. Tuto nevšední pochoutku chválí i Juvenalis ve svých Satirách. Dokladem toho je následující text: „Chudým přátelům se darují jiné houby, nevalného druhu; boleti – pánovi.“
Není proto divu, že věhlasný římský labužník Apicius věnoval přípravě hub ve své kuchařské knize dvě samostatné kapitoly.
Vojenský lékař Dioscorides z Anazarby (1.stol.n.l.) sepsal pětisvazkové dílo o léčivech nazvané latinsky „De materia medica“, v němž kromě popisu jedlých a jedovatých hub poukázal rovněž na léčebné vlastnosti choroše modřínového (Agaricus albus), včetně jeho schopnosti léčit některé žaludeční a střevní choroby.
Řecký učenec Claudius Galenus z Pergamu (129-199 n.l.) tvrdil, že jen málo hub se dá jíst a že většina z nich „dusí a rdousí toho, kdo je požívá“.
Římané samozřejmě věděli i o jedovatosti některých hub. Existuje například domněnka, že římského císaře Claudia otrávila houbami jeho vlastní manželka Agrippina. Pro tuto ženu patrně nebylo nikterak obtížné zaměnit některou poživatelnou houbu například za smrtelně jedovatou muchomůrku zelenou (Amanita phalloides).
Názory na houby ve středověku
Středověk nám o houbách dochoval jen málo údajů, a tak lze jen předpokládat, že i v této době lidé využívali houby jako chutné jídlo i jako vražedný nástroj, neboť tyto dvě vlastnosti byly již podrobně známy a prověřeny zkušenostmi věků.
Svatá Hildegarda, abatyše z Ruprechtsbergu (1097-1178), píše ve svém díle o nepoživatelných, škodlivých a jedovatých houbách. Houby rostoucí na zemi zavrhuje jako nejedlé a doporučuje k požívání pouze ty, které rostou na stojících nebo ležících stromech.
Přibližně o sto let později tvrdil znamenitý přírodovědec a scholastický filozof Albertu Magnáš neboli Albert von Bollstädt (asi 1207-1280), že sušené houby nejsou tak škodlivé jako čerstvé. Dále uvádí: „Pokud přímo nezabíjejí, mohou houby způsobit bezvědomí, poruchy dýchání, jater a zažívání.“
Jak se dívali na houby v novověku
V době renesance začala být intenzívně studována příroda. Vznikaly četné herbáře s podrobnými zápisy a obrázky rostlin včetně hub. Šlo převážně o popisy velkých kloboukatých hub a chorošů. Vynikající rakouský botanik Charles de l´Ecluse (1526-1609) uveřejnil více než sto druhů hub a své popisy opatřil poměrně zdařilými obrázky. Avšak původ hub zůstal záhadou až do 19. století.
Jan Kopp z Raumentalu ve svém Regimentu zdraví, napsaném v roce 1536, píše: „Hub v těchto zemích více používáme než bylin. Všechny jedovaté nejsou, ale i jedlé škodí žaludku, větry vzbuzují. Raději suché než čerstvé nebo zelené jísti. Má je dlouho a dobře vařiti, první a druhou vodou, v kteréž by vřely, slíti, vždycky dobře zcediti. Pak teprve s cibulí, pepřem, zázvorem a šafránem dobře okořeniti aneb s petrželí, kmínem, pepřem a zázvorem je připraviti. Nemnoho jich jísti a čisté, staré, silné víno na ně píti.“
Uvedený autor například doporučuje některé houby jako účinný lék proti příjici (syfilida) neboli „francouzské nemoci“.
Německý lékař a botanik Adam Lonitzer (1528-1586) napsal o vatovci obrovském - syn. pýchavka obrovská (Lagermannia giganeta), uváděným dříve i pod názvy fungus bovista, bovista, aj. toto: „bovista… svým moučným obsahem prospívá starým vlhkým škodlivinám, které vysušuje a tak ke zhojení přivádí staré vředy a rány“.
V lidovém léčitelství se houba osvědčila též při chorobách močového ústrojí.
Holandský lékař Johannis van Beverwyck tvrdil ve své knize „Chirurgia oder Heyl-Kunst“ (1672), že krvácející rány možno ucpat cupaninou anebo ještě lépe bovistou.
Humanistický lékař a botanik Petr Ondřej Mathioli na stránkách Herbáře z roku 1562 poučuje: „Houby vesměs nejsou ani byliny, ani koření, ani květ, ani semeno, nýbrž sama pouhá zbytečná vlhkost země, stromů, shnilého dříví a jiných věcí. Proto také nevelmi dlouho trvají a v sedmi dnech se rodí i zase hynou a mizejí. Nejvíce a nejspíše pak vyrážejí a vyrůstají ze země, když má hřmíti a pršeti…“
Mathioli uvádí i prostředky používané při otravách houbami: „Křen vařený anebo smažený s houbami odnímá jim zlou a škodlivou jejich povahu a dělá z nich příjemný a chutný pokrm. Také se mohou vařiti s planými nebo pečenými hruškami a tak nebudou škodlivé. Kdo by jedl jedovaté nebo nedobře připravené houby, má hned dáviti a vzíti směs řetkvového semene ve vlažné vodě s octem. Také jest dobré píti hořčici, angelikový kořen nebo libeček, utlučený na prášek, ve víně.“
Lidové léčitelství též používalo hadovku smrdutou (Phallus impudicus) ve formě obkladů proti dně a revmatickým obtížím. Muži si ji cenili jako silné a mocné afrodisiakum (prostředek zvyšující pohlavní pud).
Již jednou zmíněný verpáník lékařský, resp. usušené plodnice, tvořil dříve součást rozmanitých přípravků, jako například vyhlášených projímavých „Pražských jesuitských pilulek“. Tato houba se také předepisovala s jinými bylinami proti revmatismu, chronickým katarům dýchacích cest, pocení i závratím. Smíchaná s opiem potlačovala křečovité průjmy.
Rukopisy z 16. a 17. století, popisující zaniklou kulturu národů Aztéků a Mayů, hovoří o liturgických obřadech, při kterých se pojídaly některé kloboukaté houby, vyvolávající halucinace.
Francouzský mykolog R. Heim zjistil, že staré aztécké kmeny a později i mexické kmeny Indiánů Střední Ameriky používaly při náboženských rituálech a v lidovém léčitelství plodnice drobných lupenatých hub s tmavými výtrusy a nazývaly je teonanacatl, tj. „maso bohů“.
Jako první Evropan popsal v 16. století teonanacatl a jeho účinky španělský mnich Sahagún. Posvátné houby nesměly chybět ani při korunovační slavnosti mocného vládce Montezumy v roce 1502.
Teprve až v našem století se zjistilo, že jde o houbu lysohlavou mexickou (Psilocybe mexicana), která v sobě ukrývá látku s psychotropními účinky – psilocybin.
Houby jako homeopatické léky
Některé houby se osvědčily v homeopatické léčbě. Německý lékař H. Storch (1956) používal „démonickou“ muchomůrku červenou u nemocných, u nichž došlo k oslabení celkové výkonnosti. Často ji podával při nervové podrážděnosti s tikem, svalovém třesu, škytavce, nočním pomočování, Parkinsonově chorobě.
Hřib satan (Boletus satanas) se v homeopatii uplatnil proti úplavici, malárii, žlučníkovým a jaterním chorobám.
Houba paličkovice nachová (Claviceps purpurea) vytváří temně fialová sklerocia (růžky), která jsou v homeopatických lékopisech popisována jako námel (Secale cornutum). Ten se používá při léčbě tzv. „digitus mortuus“ (zmrtvělý prst), při Bergerově chorobě, suché formě diabetické gangrény a nadměrném menstruačním krvácení.
Houby jako farmaceutická surovina
Námel dnes patří mezi důležitou farmaceutickou surovinu pro izolaci alkaloidů, které mají upotřebení především v gynekologii.
V šedesátých letech byl v Botanickém ústavu v Leningradu studován rezavec šikmý (Inonotus obliquus), lidově nazývaný „březová houba“ nebo též „čaga“. Extrakt z tohoto choroše se osvědčil při léčbě žaludečních vředů. Kromě toho měl antibiotické a protirakovinné účinky.
Velké naděje se vkládaly do kalvacinu – přípravku získaného z vatovce obrovského, který v laboratorních podmínkách vykazoval vysokou protirakovinnou aktivitu. Bohužel pro značnou toxicitu nebyl do lékařské praxe uveden.
Látky s protirakovinnou účinností se podařilo separovat i z houževnatce jedlého (Lentinus edodes), hlívy ústřičné (Pleurotus ostreatus), penízovky sametonohé (Collybia velutipes) a jiných druhů, u nichž nadále pokračuje intenzívní výzkum.
Vyšší houby ve svých tělech produkují bohatou paletu rozmanitých metabolitů jako jsou aminokyseliny, sacharidy, organické kyseliny, steroidy, antibiotika, fenoly, chinony, puriny aj. Mohou se tudíž v budoucnosti stát významným a perspektivním zdrojem nových léčivých přípravků.
Publikováno v časopise Vital 4/96, str. 24 (upraveno)