Lékárna Panax

Čínské léčitelství

    Na Dálném východě vzniklo významné centrum vzdělanosti a kultury v Číně, a to v okolí Žluté řeky.
     Zrod čínské medicíny je spojován se třemi legendárními císaři, jejichž vznešený původ byl odvozován od bohů.
     První z nich, Fu-si, se nesmazatelně zapsal do historie tím, že dal své zemi písmo, druhý Šen-Nung (Sheng Nung), který vládl údajně okolo roku 2800 před naším letopočtem, naučil lid obdělávat půdu a kromě toho se věnoval léčitelství Sepsal proslulou lékařskou knihu Šen-Nung Pen Tsao neboli Šen-Nungův herbář. Poznal tajemství přibližně 365 léčiv, z nichž 240 položek připadlo na léčivé a jedovaté rostliny. Je zajímavé, že účinky medikamentů vyzkoušel císař sám na sobě.
     Třetí panovník, Chuang-Ti, řečený „žlutý císař“ (2700 př.n.l.) se v traktátu o nitru (Nej-ťing) zmiňuje o stavbě a funkci jednotlivých tělesných orgánů i o akupunktuře.
     V 5. století př.n.l. žil „toulavý lékař“ Pien Čchiao, který během svého pestrého života procestoval všechny čínské provincie. Nashromážděné vědomosti shrnul v podrobné učebnici „Kniha o obtížných problémech „ (Nan-ťing), která se stala výchozí a nezbytnou pomůckou pro několik následujících generací.
     Slovutný Ke Chung (280 – 360 n.l.) vydal obsažný sborník, kde jsou popisovány rozličné způsoby léčení a četné léčivé byliny. O století později napsal Čao Čung-Ting „Předpisy slavných léčitelů“, což byl vlastně první oficiální seznam léčiv, léčivých přípravků a léčebných metod. K rozvoji farmacie přispěl v 7. století Sun S´-mo, jenž zveřejnil rozsáhlou sbírku „Tisíc zlatých recepisů“.
     Již tenkrát dosáhlo čínské léčitelství značné úrovně; aktivně používalo zhruba 8160 rozmanitých předpisů, které obsahovaly 1871 různých léčiv. Tato velká paleta skýtala široké terapeutické možnosti, a tak není divu, že čínští lékaři věřili základní poučce, která zněla: „Není na světě choroba, na níž by sama příroda neměla lék“.
     Léčitelé staré Číny vycházeli z nauky o signaturách, tj. z teorie o podobnosti léčiva (barva, tvar, vůně) a nemocného orgánu. Tak např. žluté květy léčily žloutenku, tmavě zbarvené fazole naproti tomu choroby ledvin. Na srdce působila jen látka červená a hořká, na plíce pro změnu pouze bílá. Oční přípravky se zhotovovaly ze svatojánských mušek.
     Výsadní postavení mezi rostlinami zastával ženšen, jehož současné botanické jméno je všehoj pravý neboli ženšenový. Do Číny se dostal z Koreje, kde byl od pradávna pěstován jako tzv. „kořen s lidskou podobou“.
     Ženšen byl odjakživa považován za univerzální lék proti nejrůznějším nemocem a stáří i jako povzbudivý prostředek a sexuální tonikum – afrodisiakum.
     Kromě ženšenu se pokládala za životu prospěšnou šťáva destilovaná z čerstvých chryzantém. Podobné účinky měl také odvar z jejich listů. Jako lék podporující vitalitu a životní síly se používal přípravek z mladých rákosových výhonků.
     Důležitou roli sehrál čajovník čínský, o němž první věrohodné záznamy pocházejí až z prvního století našeho letopočtu, i když se rostlina používala dávno předtím.
     Klasická čínská medicína připisovala čaji na dvacet různých léčivých vlastností. Zdůrazňovala, že posiluje mozek, zlepšuje paměť, bojuje proti zlým snům, chrání před depresemi a sklíčeností, čistí krev, dává lesk očím. Čaj se předepisoval proti otokům, vředům, nechutenství a zhoubným nádorům.
     V horách střední Číny a ve vysokých polohách západní Číny má pravlast reveň z čeledi rdesnovitých, kterou považovali Číňané již před pěti tisíci lety za velice váženou a čarovnou bylinu. Používala se jako osvědčené laxativum (projímadlo)., ale i uznávaný lék proti horečce, otokům, kašli, chrapotu. Současně posilovala zrak.
     Usušená nadzemní část chvojníků, označovaná výrazem Ma-huang, měla široké uplatnění: usnadňovala pocení, zmírňovala dýchací potíže při astmatu, pozitivně ovlivňovala stav organismu zachváceného tyfem, odstraňovala zimnici, kašel, edémy (otoky), částečně zmírňovala bolesti kostí a kloubů.
     Oblibě se těšil šišák bajkalský z čeledi hluchavkovitých, z něhož domorodí obyvatelé používali k léčení zejména kořeny. Indikovaly se hlavně při výskytu nemocí respiračního traktu.
     Vchody svatyní a chrámů lemoval jinan dvoulaločný, který byl uctíván jako posvátný strom. Řadil se mezi zázračné prostředky proti závratím, bolestem hlavy, pomatenosti, úzkostem, poruchám paměti, roztěkanosti.
     Projímavě působila tato léčiva: aloe, broskvové jádro, lopuch, jmelí, lusky senny; naproti tomu protiprůjmově účinky měl hořec, muškátový oříšek, estragon aj. Vlašský ořech zase povzbuzoval činnost žaludku, jater a ledvin.
     Podzemní části rostliny Trichosantes kirilowii brzdily růst některých forem rakovinných novotvarů.. Je pozoruhodné, že po staletí ženy zneužívaly kořeny jako abortivum (prostředek vyvolávající potrat).
     Čínský způsob léčení výrazně ovlivnil medicínu ostatních vyspělých zemí. Zpočátku pronikl především do okolních států, zejména do Japonska, kde zcela zdomácněl. Později se z něho vyvinulo japonské orientální léčitelství tzv. Kampo.
    
 
Publikováno v časopise Vital 7/95, str.26